2

Jak účet za uprchlíky platí chudé země

PAŘÍŽ – Syrská uprchlická krize obrátila pozornost na potřebu zkvalitnit řízení uprchlických toků během krizí. Znepokojivá je zejména jedna věc: za úsilí bohatých zemí možná platí vysokou nepřímou cenu chudé státy.

Data ukazují, že značná část nákladů spojených s přílivem uprchlíků a uchazečů o azyl do některých evropských zemí se vykazuje jako oficiální rozvojová pomoc (ODA) – Komise pro rozvojovou pomoc OECD (DAC) používá tento ukazatel ke sledování mezinárodních výdajů na pomoc. V důsledku toho zbývá méně prostředků z ODA k vytváření, udržování či rozšiřování hospodářských rozvojových projektů v chudých zemích.

V roce 2015 vynaložily členské státy DAC pocházející z Evropské unie 9,7 miliardy dolarů ze svých ODA rozpočtů na přibližně 1,2 milionu uchazečů o azyl ve vlastních zemích. Pro srovnání: do Sýrie, Afghánistánu, Somálska, Jižního Súdánu a Súdánu – což je pětice států, z nichž uprchlo nejvíce uchazečů o azyl – poslaly tyto země ODA ve výši 3,2 miliardy dolarů.

Pravidlo umožňující dárcům vykazovat takzvané „vnitrodárcovské“ náklady spojené s uprchlíky jako ODA bylo zavedeno v roce 1988 ve směrnicích statistického výkaznictví OECD-DAC. Zpočátku ho využívalo jen málo dárců DAC. Od roku 2010 do roku 2015 se však procento celkové ODA vykázané jako vnitrodárcovské výdaje více než ztrojnásobilo, a to z 2,7% na 9,1%.

DAC pracuje na zavedení jasnějších pravidel pro využívání ODA k úhradám vnitrodárcovských výdajů na uprchlíky. Založila Dočasnou pracovní skupinu pro uprchlíky a migraci, která má pomoci stanovit, zda dárci zaměřují svou pomoc správným způsobem, na správné místo a ve správnou dobu. Očekáváme, že výsledky této práce budeme moci zveřejnit někdy kolem července.

Globální pozornost, kterou syrská krize upřela na toky uprchlíků a s nimi spojené humanitární potřeby, je sama o sobě pozitivní. Syřané však představují jen malou část z více než 21 milionů osob z celého světa, které Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) klasifikuje jako „uprchlíky“ (přes 65 milionů osob pak UNHCR kategorizuje jako „násilně vysídlené“). A ačkoliv se dnes hlavní pozornost upírá na uchazeče o azyl v Evropě, většina uprchlíků – více než 86% – zůstává v rozvojových zemích v blízkosti států, z nichž uprchli. Například Uganda přijala v roce 2016 více uprchlíků z Jižního Súdánu, než kolik činil celkový počet migrantů, kteří se ve stejném období přepravili přes Středozemní moře do Evropy.

Každý den je 40 000 lidí nuceno uprchnout před konflikty a perzekucí. Mnoho dalších pak opustí domov ve snaze najít pro sebe bezpečnější a důstojnější budoucnost. Stále větší počet těchto lidí zůstává vysídlených po dobu 20 a více let. A mnozí setrvávají jako vysídlenci ve vlastní zemi, kde žijí v extrémní nejistotě a chudobě.

Nečinně přihlížet, jak jiní žijí ve strachu, je nehumánní. Přesto jsou země jako Uganda, která po desetiletí velkoryse přijímá statisíce uprchlíků, stále častěji svědky, jak globální Sever podkopává principy tolerance a ochrany, které ony vyznávají. Bohaté státy se pochopitelně snaží usměrňovat vlastní populace uprchlíků a uklidňovat vlastní občany. Právo na azyl je však všeobecné a rozvojová spolupráce nesmí být za žádných okolností využívána k jeho omezování.

Uprchlické vlny nejsou ničím novým. Pět hlavních zemí původu v posledních 25 letech dohromady „vyrobilo“ přibližně 10,2 milionu uprchlíků. Jsou to závratná čísla, avšak problémy, které představují, rozhodně nejsou nepřekonatelné. Rozvojová pomoc může napomoci k řešení dlouhodobějších společensko-ekonomických rozměrů vysídlení a poskytnout podporu, která zajistí začlenění uprchlíků do národních a místních rozvojových plánů. Může přispět k řešení základních příčin nuceného vysídlování tím, že se zaměří na snižování chudoby a nerovnosti, posilování mírového úsilí a zlepšování přístupu ke spravedlnosti. Dočasná pracovní skupina OECD se bude snažit identifikovat a realizovat lepší řešení pro uprchlíky.

Podmínky, s nimiž se dnes setkávají nucení migranti, ostře kontrastují s mezinárodními závazky, jako jsou Cíle trvale udržitelného rozvoje, které si kladou za cíl „nikoho neopomíjet“. Neschopnost řešit tyto otázky zároveň ohrožuje mezinárodní solidaritu, která tvoří základ globální rozvojové agendy.

Rozvinuté a rozvojové země musí spolupracovat. Musí zaujmout jednoznačný postoj k právu žádat o azyl a k zodpovědnosti chránit ty, kdo toto právo uplatňují. Musíme se zasadit o to, aby „nové“ finance znamenaly peníze navíc, nikoliv pouhé přesměrování zdrojů. A především musí být v jádru všech programů pro uprchlíky – včetně reakcí uvnitř našich hranic – lidská práva.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.