ullstein bild via Getty Images

Politický machismus

NEW YORK – Některé části světa zažívají erupce hypermaskulinity. Prezident Spojených států se prezentuje jako svého druhu neandertálec, který se bije v prsa, chytá ženy „za číču“ a řve jako pavián. Kanadský profesor psychologie Jordan Peterson přitahuje bezpočet mladých mužských stoupenců tím, že jim říká, ať stojí zpříma, bojují proti liberálním změkčilcům, upevňují svou mužskou autoritu a obnovují staré sociální hierarchie, které jsou podle jeho přesvědčení přírodními silami. Peterson je přitom o něco kultivovanější verzí dalšího guru mužského sebezdokonalování Juliena Blanka, jenž před několika lety vyvolal skandál prohlášením, že si ženy užívají, když si je někdo vezme násilím.

Exclusive insights. Every week. For less than $1.

Learn More

K takovým erupcím docházelo už dříve, navíc politicky toxičtějším způsobem. V Itálii mezi světovými válkami se stal předmětem maskulinního kultu Mussolini: velký vůdce v jezdeckých holínkách, s rukama pevně položenýma na koženém opasku, zamračený, naparovačný, vystrkující svou mohutnou čelist a ovládající italskou veřejnost, jako by to byla jeho submisivní milenka.

Mussoliniho příkladu následovali v Evropě i další fašističtí vůdci. Byli posedlí vědomím úpadku národa a měknoucích kultur a snažili se dodat lidu sílu projevy teatrální mužnosti. Hitlerův popis Hitlerjugend vystihl tento mužský ideál pregnantně: „Rychlí jako chrti, houževnatí jako kůže a tvrdí jako Kruppova ocel.“

Fašisté běžně líčili Židy jako zhoubnou sílu, která hrozí podkopat darebnou manipulací zdraví národa a ovládnout svět. Tento obraz, jen špatně skrývaný v rétorice aspirujících silných vůdců, zůstává v některých částech Evropy dodnes silný. Oficiální šiřitelé nenávisti však současně využívali stereotypní vykreslování Židů coby slabých, podlézavých a knihomolských lidí – což je pravý opak mužného ideálu. Hierarchie školního hřiště se rozšířila na celou společnost a Židé se stali přirozenými oběťmi tyranů.

Vyzdvihování násilí a hypermužnosti se však neomezovalo jen na západní svět. Groteskní podoby japonského militarismu ve 30. letech jsou dodnes dobře známé. Méně se však ví, co se zhruba ve stejné době dělo v Indii. Radikální hinduističtí nacionalisté tehdy založili Ráštríj svajamsévak sangh (RSS), dobrovolnou polovojenskou organizaci hinduistických nacionalistů, která má dodnes silný vliv na vládnoucí Indickou lidovou stranu. RSS se nechala inspirovat slogany z konce 19. století jako „Hovězí, bicepsy a Bhagavadgíta“ a napodobovala evropské fašisty vštěpováním vlastních ideálů vojenské disciplíny mladým hinduistům v khaki uniformách.

Ačkoliv k erupcím hypermaskulinity může docházet víceméně ve stejnou dobu v různých částech světa, mívají řadu možných příčin. Obvykle vyvěrají z pocitu ponížení, případně ze strachu z ponížení. Hinduističtí nacionalisté v Indii reagovali vcelku pochopitelně na zahanbení spojené s koloniální porobou. Museli se stát stejně silnými jako jejich britští pánové, třebaže to znamenalo přijmout cizácký zvyk a začít jíst hovězí maso.

Mnoho Němců, zejména mužů, kteří dříve sloužili v armádních složkách, zase cítilo ponížení z porážky v první světové válce a z tvrdých podmínek, jež jejich zemi vnutily vlády spojeneckých mocností. Toužili po pomstě, a to nejen na vítězných mocnostech, ale i na liberálech a Židech, protože je údajně zradili.

Francouzi, kteří na konci 19. století zakládali radikální pravicová hnutí typu Action Française, se zase stále vzpamatovávali z porážky v prusko-francouzské válce v roce 1871. Reakcionářští francouzští intelektuálové snili o posílení národa. Některé představa francouzského úpadku trýznila tak silně, že uvítali německou invazi v roce 1940 jako nutný šok, jenž obnoví mužské ctnosti.

Proč se tedy politický machismus objevuje dnes? Proč v USA? A proč v Evropě?

Strach z ponížení může mít mnoho příčin. Někteří mladí muži se mohou cítit zastrašení feministickými požadavky na rovnost. Ačkoliv většinu vedoucích pozic ve společnosti stále zastávají muži, už to není předem daná věc. Jedním z vysvětlení záštiplných postojů vůči Hillary Clintonové coby prezidentské kandidátce je tudíž skutečnost, že Clintonová příliš mnoha mužům připomínala právě ten typ šéfové, k jakému cítili nenávist.

Mnozí mladí muži zjevně touží po ujišťování ze strany osobnostních rádců, kteří jim sdělují, že je přirozené, aby muži stáli v čele. Jiní se možná cítí sexuálně zastrašení hnutím #MeToo a podobnými formami prosazování ženských práv.

Dalším terčem machistické pravice je multikulturalismus, zejména pak přítomnost muslimů. Ruku v ruce s nástupem žen na významné pozice v západních společnostech jde také zvyšování počtu úspěšných lidí pocházejících odjinud než z Evropy. A stejně jako Židé v minulosti jsou dnes muslimové vykreslováni jako hrozba pro západní civilizaci: jako náboženští fanatici a teroristé.

Pravda je však taková, že většina muslimů na Západě má slabou pozici, a stává se proto terčem většinové agrese. A zatímco se doma dějí tyto věci, za hranicemi sílí nezápadní mocnosti typu Číny, které představují existenciální hrozbu.

Pokud byla Clintonová pokládána za opovrženíhodnou představitelku ženské moci, pak i Barack Hussein Obama představoval vše, co se mnoha lidem příčí, ačkoliv rozhodně nepatřil mezi změkčilce: měl kvalitní vzdělání, liberální postoje, muslimské prostřední jméno a otce Afričana. Obamovo prezidentské působení spolu se vzestupem Číny, viditelností nezápadních imigrantů a výzvami feminismu ukázalo, jak hodně se svět změnil. A tak si lidé vybrali za prezidenta vysokého chvástavého blonďáka chytajícího ženy „za číču“, který jim slíbil, že to všechno zase vrátí zpátky.

Přesto je Trumpova hypermaskulinita z nějakého důvodu velice nepřesvědčivá. Navzdory jeho nabubřelým tirádám se totiž člověk nemůže zbavit dojmu, že za fasádou nabušeného machismu se skrývá ustrašený bílý mužíček, který ví, že už nemá věci pod kontrolou.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/AdftQvR/cs;

Handpicked to read next