0

Politická evoluce

Lidé kdekoliv na světě si přejí nový vztah s mocí – více autonomie a více respektu. To odráží naši současnou éru, v níž nové znalosti, myšlenky a možnosti učinily naši identitu bohatší, těkavější a méně poplatnou osudu. Informační společnost a globalizace současně učinily náš svět nejistějším – zažíváme v něm rizika, která obvyklá politika až dosud nedokázala řešit.

Jako vůdce politické strany dnes pokládám za svou ústřední ideu poskytnout větší moc jednotlivcům. Předseda tradiční politické strany říká svým stoupencům: „Můžete mi věřit.“ Myslím si, že budoucnost pokrokové politiky spočívá v tom, že předáci věří občanům . Jde o nový typ vztahu.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

My ve straně PASOK, kterou vedu, jsme začali promýšlet, co chceme od politiky v praktickém slova smyslu a jak toho lze dosáhnout způsobem, jenž respektuje životy lidí. Provádíme změny v nejvyšším vedení, abychom stranu otevřeli širší účasti občanů. Odlišné názory potřebujeme stavět do popředí , nikoliv ukrývat , a své strany musíme vnímat méně jako „válečné štáby“ a více jako biodiverzifikované mozkové trusty či pracovní skupiny.

V dnešním oceánu informací se mohou lidé snadno ztratit. Vždy budou hledat nějaký maják či faros , jak říkáme v řečtině. Co však tímto majákem je? V informační společnosti jimi budou ti, u nichž lze s důvěrou předpokládat, že dokážou pomoci interpretovat či analyzovat, co se děje.

Domnívám se proto, že budoucností politických stran je rozvíjet kulturu debaty, dialogu a kritického pochopení problémů, v níž mohou lidé napomáhat při stanovování priorit státu, a není jim jen jednoduše sděleno experty či vedoucími představiteli, co je pro ně správné a co nesprávné.

Velká témata, jako jsou migrace, narkotika nebo životní prostředí, již nezapadají do tradičního pravolevého rámce. Lidé například mohou vidět nevyhnutelný kompromis mezi ekologickými standardy a pracovními místy. Titíž lidé si však často přejí obojí. Už zde nestojí pouze jedna strana proti druhé. Podstata kapitalistického růstu si žádá, abychom přijímali holističtější stanoviska a nacházeli způsoby, jak dosáhnout udržitelného rozvoje.

Zavedení většího podílu demokracie do našich každodenních životů pochopitelně nemůže znamenat věčnou diskusi bez samotného rozhodování. Spíše by mělo znamenat, že se určité principy respektu, konzultací a uvážlivosti stanou součástí každodenního života.

Naproti tomu existuje i tradiční styl vedení, který téměř podněcuje strach a nejistotu, takže pak může vystoupit spasitel a říci: „Já jsem ten, kdo to vyřeší.“ Tento styl velmi otevřeně zastává prezident George W. Bush. Já osobně jsem se stavěl proti politice Bushovy administrativy v Iráku, protože tento druh zahraniční politiky je spojován s formou moci, která chápe vedení jako velení – a jež podle mého názoru zažívá v konzervativních stranách po celém světě obrodu.

Znám tento způsob uvažování dobře. Když jsem byl v roce 1981 poprvé zvolen do parlamentu, lidé říkali: „A teď, Georgei, musíš bouchnout do stolu.“ Lidé řeknou, že působíš slabě, pokud nebudeš proklínat opozici a jezdit v kravatě ve velkém černém autě. A především: abys byl „silný“, měl bys udílet rozkazy.

Řekl jsem si: „Budu se muset pustit do díla demokratičtěji.“ Uvědomil jsem si, že budu nucen bojovat, abych sdělil, čeho chci dosáhnout. Změnit se musela celá politická kultura.

Část mého uvažování se týká osobního stylu, ale jde i o něco hlubšího: o vztah mezi profesionálními politiky a voliči. Je zřejmé, že přicházejí chvíle, kdy musí vůdce učinit rozhodnutí. To však lze dělat nenásilnými a neagresivními způsoby; obhajobou principů tohoto nového vztahu. Moc sama o sobě žádné principy nemá.

Naše společnost a občané potřebují více svobody, máme-li vybudovat pokojnější, bohatší a bezpečnější svět. Vezměme si za příklad řecko-turecké vztahy, jež ztvrdly pod tíhou stanovisek „establishmentu“, která byla v obou zemích dlouho zakořeněna. Pouze nový přístup by mohl překročit meze konvenčního uvažování.

V konfrontačních situacích lidé a politici často vytvářejí kulturu her s nulovým součtem, jejímž výsledkem je autoritářské a militaristické vedení. My v někdejší vládě strany PASOK jsme naproti tomu pomáhali vytvářet pozitivnější rámec tím, že jsme deklarovali závazek pracovat na konsensu, čímž jsme budovali základnu pro důvěru a vzájemné porozumění.

Fake news or real views Learn More

Politické strany všude na světě se nyní musí stát zprostředkovatelem podobné změny. Rámec samotné moci – staromódní stranické hierarchie, která přebírá velení nad státem či obcí – je jistým druhem zneužívání. Odebírá totiž moc lidem jejich vlastním jménem, a přitom v nich vyvolává spíše strach než důvěru.

Moje strana usiluje v příštích volbách zcela zákonitě o návrat k moci. Zároveň se však díváme hlouběji a dále před sebe. Nebudeme se vracet do vlády, pokud v dlouhodobém měřítku nenabídneme lepší druh demokracie. Doufáme, že v tomto úsilí půjdeme světu příkladem.