21

Jak hrát obranu v Evropě

LONDÝN – Nejúděsnějšími dobami v dějinách bývají často bezvládí – okamžiky mezi úmrtím jednoho krále a nástupem dalšího. Když „staré umírá a nové se nemůže zrodit“, jak to ve svých Sešitech z vězeníformuloval Antonio Gramsci, mohou vzniklé vakuum vyplnit chaos, válka, a dokonce i nemoci. Rozvrat a zmatek roku 2016 se sice nemohou rovnat vřavě meziválečného období, kdy Gramsci své dílo psal, avšak příznaky nového bezvládí dnes rozhodně existují.

Po skončení studené války drželo svět pohromadě bezpečnostní uspořádání s americkým policejním dohledem a Evropou inspirovaný právní řád. Oba tyto rámce se však dnes třepí a zatím se neobjevili žádní kandidáti, kteří by je mohli nahradit. Na rozdíl od roku 1989 nezažíváme krizi jednoho typu systému. Pod zvýšeným politickým a ekonomickým tlakem se ocitají tak rozmanité země, jako jsou Brazílie, Čína, Rusko a Turecko.

I kdyby se podařilo odvrátit zlý sen v podobě Donalda Trumpa v prezidentském úřadu, což se jeví jako stále pravděpodobnější, nemohou už Spojené státy hrát roli světového četníka. Mocnosti jako Rusko, Írán nebo Čína testují americké reakce na Ukrajině, v Sýrii a v Jihočínském moři. A spojenci USA typu Turecka, Saúdské Arábie, Polska či Japonska formulují nezávislé a asertivní zahraniční politiky, aby kompenzovali skutečnost, že USA už nemohou a nebudou nést stejnou zátěž jako dříve.

Klesající soudržnost Evropské unie mezitím podkopává její autoritu na světové scéně. Řada globálních institucí reflektujících evropské hodnoty a normy – od Světové obchodní organizace přes Mezinárodní trestní soud až po Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu – se ocitají ve slepé uličce.