21

Jak hrát obranu v Evropě

LONDÝN – Nejúděsnějšími dobami v dějinách bývají často bezvládí – okamžiky mezi úmrtím jednoho krále a nástupem dalšího. Když „staré umírá a nové se nemůže zrodit“, jak to ve svých Sešitech z vězeníformuloval Antonio Gramsci, mohou vzniklé vakuum vyplnit chaos, válka, a dokonce i nemoci. Rozvrat a zmatek roku 2016 se sice nemohou rovnat vřavě meziválečného období, kdy Gramsci své dílo psal, avšak příznaky nového bezvládí dnes rozhodně existují.

Po skončení studené války drželo svět pohromadě bezpečnostní uspořádání s americkým policejním dohledem a Evropou inspirovaný právní řád. Oba tyto rámce se však dnes třepí a zatím se neobjevili žádní kandidáti, kteří by je mohli nahradit. Na rozdíl od roku 1989 nezažíváme krizi jednoho typu systému. Pod zvýšeným politickým a ekonomickým tlakem se ocitají tak rozmanité země, jako jsou Brazílie, Čína, Rusko a Turecko.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

I kdyby se podařilo odvrátit zlý sen v podobě Donalda Trumpa v prezidentském úřadu, což se jeví jako stále pravděpodobnější, nemohou už Spojené státy hrát roli světového četníka. Mocnosti jako Rusko, Írán nebo Čína testují americké reakce na Ukrajině, v Sýrii a v Jihočínském moři. A spojenci USA typu Turecka, Saúdské Arábie, Polska či Japonska formulují nezávislé a asertivní zahraniční politiky, aby kompenzovali skutečnost, že USA už nemohou a nebudou nést stejnou zátěž jako dříve.

Klesající soudržnost Evropské unie mezitím podkopává její autoritu na světové scéně. Řada globálních institucí reflektujících evropské hodnoty a normy – od Světové obchodní organizace přes Mezinárodní trestní soud až po Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu – se ocitají ve slepé uličce.

Na regionální úrovni se třepí tři prameny evropského řádu: USA se snaží snížit své investice do NATO, EU přestává klást důraz na vlastní rozšiřování a chaos na Blízkém východě a na Ukrajině zesměšňuje Evropskou politiku sousedství. Vzestup – a sbližování – neliberálních sil v Rusku a Turecku znamená, že EU už není jediným magnetem v regionu.

Ještě horší je, že integrace EU zařadila zpátečku a členské státy se chtějí izolovat od vnějšího světa, místo aby se snažily rozšiřovat své společné hodnoty jinam. V důsledku toho vyvěrají největší hrozby volného obchodu a otevřené společnosti z domácích zdrojů, nikoliv od vnějších nepřátel. Dokonce i v Německu, které se dlouho zdálo vůči takovým tlakům imunní, hovoří ministr vnitra o zákazu burek (toto opatření by se dotklo 300 lidí), zatímco vicekancléř konstatoval smrt Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi EU a USA ještě předtím, než mrtvola vychladla.

EU během několika posledních desetiletí prokázala, že může být hnací silou globalizace – že dokáže bourat bariéry mezi lidmi a národy. Její přežití však dnes závisí na tom, zda bude schopna ochránit své občany právě před silami, které sama podporuje.

Zachování čtyř svobod v srdci evropského projektu – volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb v Evropě – bude možné jen v případě, že vlády EU realizují důvěryhodnou politiku ochrany nejzranitelnějších článků svých společností. To bude znamenat zkvalitnění ochrany vnějších hranic EU, odškodnění lidí, které poškodily migrace a volný obchod, a uklidnění obav veřejnosti z terorismu.

Nebezpečí spočívá v tom, že značná část všeho, co EU během dobrých časů správně prosazovala, by mohla uspíšit její rozpadání během současného bezvládí. Vzhledem k velké nejistotě ohledně budoucího stavu Evropy a světa se například debata o rozšíření nebo o TTIP jeví jako bezúčelná – nebo i něco horšího, poněvadž už pouhé otevření podobných diskusí bude bezpochyby nahrávat euroskeptikům.

EU musí rozlišovat mezi základními a okrajovými prioritami. U témat, jako jsou vztahy EU s Ruskem a Tureckem (a také vzájemné vztahy těchto dvou zemí), se členské státy musí dohodnout na politice, která bude zohledňovat zájmy všech. V ostatních oblastech je však žádoucí mnohem větší flexibilita, a to včetně závazků k rozmísťování uprchlíků a pravidel eurozóny, kde by přehnaná nesmlouvavost mohla způsobit napnutí a prasknutí evropské jednoty.

Vedle odvrácení aliance mezi Ruskem a Ankarou by se EU měla znovu zamyslet nad svými cíli v sousedství. Balkánské země stojící mimo EU sice zůstanou v této pozici ještě mnoho dalších let, avšak už dnes se nacházejí v evropském bezpečnostním prostoru a Evropané by měli být připraveni zasáhnout vojensky, pokud v této oblasti znovu vypukne násilí. Vedoucí představitelé EU by se navíc měli snažit definovat mír šířeji než jako prostou absenci války, a zahrnout do něj i politickou a sociální stabilitu a odvrácení radikalizace v Bosně a Kosovu.

V případě Gruzie, Ukrajiny a Moldavska by mělo být cílem podporovat stabilní a předvídatelné vlády. EU by měla tyto země v příštích letech pokládat spíše za nezávislé nárazníkové státy než za čekatele na členství. Obzvláště důležité bude nezakreslovat červené linie, které už EU nebude ochotna bránit.

Na problémovém Blízkém východě nemůže EU doufat, že bude klíčovým hráčem. Členské země EU však nemohou chránit tamní obyvatele před nestabilitou, budou-li pouhými diváky. Zejména v Sýrii a Libyi musí hrát EU koordinovanější roli s regionálními mocnostmi – a také s USA a Ruskem – a podporovat politické procesy, které by mohly napomoci k omezení násilí, zajištění humanitární pomoci a oslabení přílivu uprchlíků.

Jedním z hlavních úkolů EU je definovat úspěch v defenzivní éře. Na vrcholu rozšiřování bylo cílem prohloubení integrace a šíření vlivu unie do celé Evropy. Dnes však úspěch znamená předejít odchodům států z EU a vyprazdňování jejích institucí.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Dějiny se pohybují v cyklech. Bezvládí po čase skončí a zrodí se nový řád. Jisté je, že pravidla tohoto nového řádu budou psát ti, kteří přežili a zdědili řád starý. Cílem EU, dosažitelným pouze za předpokladu větší pružnosti a odvahy, musí být udržení životaschopnosti celého projektu – jedině tak se unie zařadí mezi autory.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.