1

Falešná bankovní unie Evropy

LONDÝN – Po šestnáctihodinovém vyjednávacím maratonu završeném 20. března politici, technokraté i novináři s nadšením označili dohodu na poslední součásti evropské bankovní unie za úspěch. Zdání ale bývají klamná. Přestože na papíře bude možná „bankovní unie“ už brzy existovat, v praxi nejspíš bankovní soustava eurozóny zůstane rozdrobená podél národních hranic a rozdělená mezi severní „jádro,“ kde za místními bankami nadále stojí vlády, a jižní „periferii,“ kde vládám došly peníze.

Přenesme se do června 2012. Hrozilo, že krachující španělské banky s sebou stáhnou španělský stát tak, jak 18 měsíců před tím irské banky potopily irský stát, a eurozónou lomcovala panika. Přední činitelé Evropské unie se zavázali, že spojení mezi slabými bankami a vládami ve finanční tísni přetrhají. Evropská bankovní unie přesune řešení krachů bank na úroveň eurozóny – podobně jako v Americe, kde se situaci finančně otřesených bank třeba na Floridě věnují federální orgány, které mají pravomoc zapojit do sanace držitele dluhopisů, schválit injekce z federálních fondů a uzavírat finanční ústavy.

Jenže měsíc nato Evropská centrální banka konečně zasáhla, aby paniku uklidnila. To zachránilo euro, ale zároveň to zmírnilo tlak na Německo, aby se vzdalo kontroly nad svými často otřesenými bankami. Od té doby německá vláda využívá svého vlivu, aby navrženou bankovní unii vykuchala; co zůstalo, už je jen skořápka, která má zachovat zdání.

V prvé řadě se neuplatní u obrovských ztrát vzniklých za současné krize. ECB bude přímo dozorovat větší banky eurozóny od listopadu (první krok bankovní unie) a teď hodnotí pevnost jejich bilancí. Pokud tento úkol splní řádně (což je významná podmínka), podkapitalizované, ale životaschopné banky by byly nuceny zajistit si dodatečný vlastní kapitál, v případě nutnosti od držitelů dluhopisů, zatímco neživotaschopné banky by se likvidovaly.