8

Rozčarování Evropy

LONDÝN – Nedávným volbám do Evropského parlamentu vévodila deziluze a zoufalství. Pouhých 43 % Evropanů se obtěžovalo volit – a mnozí zběhli od zavedených stran, často k extremistům orientovaným proti EU. Navíc oficiální výsledky rozsah všeobecné nespokojenosti podhodnocují; mnozí z těch, kdo dali hlas tradičním stranám, volili zdráhavě, z nouze, faute de mieux.

Toto politické zemětřesení má řadu příčin, ale těmi největšími jsou přetrvávající mizérie snížených životních úrovní, dvouciferné míry nezaměstnanosti a potemnělé naděje do budoucna. Valící se krize Evropy rozcupovala důvěru ve schopnosti a pohnutky tvůrců politik, kteří jí nedokázali předejít, stále se jim nedaří ji vyřešit a finančně sanovali banky a jejich věřitele a přitom způsobili bolest voličům (sobě však nikoliv).

Krize trvá tak dlouho, že už se jako neuspokojivá začala jevit většina vládních stran (a technokratů). V eurozóně byly postupně vlády všech barev hrubě dotlačeny k zavedení chybných a nespravedlivých politik, jež požaduje německá vláda a prosazuje Evropská komise. Německá kancléřka Angela Merkelová sice označuje vzestup podpory extremistů za „hodný politování,“ leč podstatnou zodpovědnost za něj nese právě její vláda – a obecněji orgány EU.

Začněme Řeckem. Merkelová společně s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou vyhrožovaly Řekům, že je zbaví možnosti užívat svou vlastní měnu, euro, nepřijme-li tamní vláda represivní podmínky. Řekové byli nuceni akceptovat brutální úsporná opatření, aby dál konali dluhovou službu u neúnosného dluhového břemene, čímž omezili ztráty francouzských a německých bank a daňových poplatníků eurozóny, jejichž půjčky Řecku posloužily k záchraně těchto bank.