4

Megafondy pro výzkum léčiv

SEATTLE – Vydřidušské praktiky hrstky farmaceutických společností sice přitahují novinové titulky, avšak jeden znepokojivý aspekt celého příběhu zůstává nedoceněný. Motivem k přemrštěnému zvyšování cen stávajících léků včetně generik není jen necitlivá honba za ziskem, ale i hluboký skepticismus k ekonomické smysluplnosti vývoje nových léčiv. A tento skepticismus je oprávněný.

Tradiční modely financování vývoje léčiv selhávají. V USA a řadě dalších rozvinutých zemí raketově vzrostly průměrné náklady na uvedení nového léku na trh, přestože na některé nejziskovější léky v celém sektoru vypršely patenty. Rizikový kapitál se stáhl z firem podnikajících v raných fázích sektoru life sciences a velké farmaceutické firmy se potýkají se situací, kdy se na každý dolar vynaložený na výzkum a vývoj dostane na trh méně léků.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

V průměru jen jedna z 10 000 sloučenin identifikovaných v rané fázi výzkumu jako potenciálně užitečné nakonec získá souhlas regulátorů. Schvalovací proces může trvat až 15 let a v případě neprůkaznosti se regulátoři přiklánějí na stranu bezpečnosti. Dokonce i mezi léčivy, která dospějí ke klinickým zkouškám na lidech, jen každé páté překoná závěrečnou překážku.

Cena za tyto „pomalé neúspěchy“ může být obrovská. Například společnost Pfizer údajně vynaložila 800 milionů dolarů na vývoj léku torcetrapib snižujícího hladinu cholesterolu, než ho v roce 2006 stáhla z třetí fáze klinických zkoušek. Pro většinu investorů je to pramálo lákavá vyhlídka. Protože je riziko spojené s podporou kterékoliv jednotlivé látky nebo i kterékoliv konkrétní firmy tak vysoké, zůstávají obrovské zdroje investičního kapitálu mimo dosah firem vyvíjejících léčiva.

S ohledem na tyto tlaky navrhli experti na finance několik alternativ financování, které snižují riziko investic v biofarmaceutickém sektoru a současně zlepšují efektivitu a produktivitu celého výzkumného a vývojového řetězce. Současní zástupci sektoru možná mění staré zvyky pomalu, avšak rozvojové země zakládající biofarmaceutická centra příští generace mají jedinečnou příležitost tyto alternativní modely zavést a těžit z nich.

Mnohé z těchto modelů stavějí na společné strategii snižování investičního rizika: na sestavování diverzifikovaného portfolia. Firma s názvem Royalty Pharma odstartovala před dvaceti lety diverzifikovaný model založený na existenci fondu vlastnických podílů v řadě různých směrů duševního vlastnictví léčiv. Firma se soustředila na schválené léky s vysokým komerčním potenciálem, díky čemuž vytvořila stabilní příjmové toky s impozantní návratností – a to i během období extrémní volatility akciových trhů.

Model firmy Royalty Pharma však nepřeklene propast ve financování mezi základním výzkumem podporovaným vládními granty a pozdní fází vývoje léčiv procházejících klinickými zkouškami. Jelikož jsou léčiva ucházející se o schválení v tomto „údolí smrti“ výzkumu a vývoje riskantnější než vše, do čeho firma Royalty Pharma investuje, bylo by zapotřebí ještě větší portfolio sloučenin, aby se míra rizika a míra návratnosti dostaly na úroveň přijatelnou pro běžné investory.

Jak velké by toto portfolio muselo být? Jeden z nás (Lo) provedl simulace diverzifikovaných fondů pro léky proti rakovině v rané a střední fázi. Tyto simulace ukazují, že takzvaný megafond v objemu 5-30 miliard dolarů obsahující 100-200 sloučenin by mohl dostatečně snížit investiční riziko a generovat výnos ve výši 9-11%.

Pro rizikové kapitalisty a private-equity investory není tato oblast lákavá, avšak splňuje očekávání institucionálních investorů, jako jsou penzijní fondy, nadace či suverénní fondy. Snížení rizika diverzifikací by navíc megafondu umožnilo emitovat velké objemy dluhu a také akcií, čímž by se okruh potenciálních investorů ještě více rozšířil.

Abychom zasadili tato čísla do kontextu, vezměme v úvahu, že americké Národní instituty zdraví financují základní lékařský výzkum v objemu pouze něco přes 30 miliard dolarů ročně a členové sdružení Americký farmaceutický výzkum a výroba vynaložili v loňském roce na výzkum a vývoj přibližně 51 miliard dolarů. Přístup založený na megafondech by pomohl zvýšit produktivitu obou investic tím, že by zaplnil propast financování, která mezi nimi existuje.

Tento model by navíc mohl fungovat i v menším měřítku. Další simulace naznačují, že fondy specializující se na některé třídy léčiv, jako jsou terapie vzácných onemocnění, by mohly dosahovat dvouciferných výnosů i v portfoliu o objemu 250-500 milionů dolarů a s nižším počtem sloučenin.

Tento přístup samozřejmě naráží na překážky. Spravovat rozsáhlý fond sloučenin a desítky současně probíhajících klinických zkoušek nebude nic snadného. Simulace ukazují, že megafondy nebudou fungovat u všech tříd léčiv ve všech terapeutických oblastech. Například při vývoji terapií Alzheimerovy choroby model megafondu pravděpodobně nebude k užitku.

Tam, kde megafondy fungují, by však mohly výrazně zefektivnit, a tím i zlevnit vývoj léků. Žádná jednotlivá firma nemá tak široký záběr a nedisponuje tak velkými financemi, aby mohla využít všech pokroků ve vědě a technologiích od revoluce v genomice – s podporou megafondů by to však možné bylo.

Výzkumní pracovníci zaměstnaní ve fondu by se mohli dělit o znalosti, kapacity, nejmodernější vybavení, data a výpočetní prostředky, které by se využívaly pro širokou paletu projektů. Nezdary by byly rychlejší – a mnohem levnější –, protože akcionáři by byli méně odkázaní na jakýkoliv jednotlivý projekt.

Země s rozvíjejícími se trhy by měly zbystřit pozornost. Většina jich výrazně podporuje farmaceutický a biotechnologický sektor. Čína založila stovky biomedicínských výzkumných parků a vyčlenila miliardy dolarů do národních fondů vývoje léčiv; podobné programy probíhají i v Indii, Singapuru a Jižní Koreji.

Pro tyto země by mohlo být vytvoření megafondu za účelem testování několika set sloučenin mnohem lepší možností než zakládání life-sciences startupů nebo poskytování pobídek velkým farmaceutickým společnostem. Biofarmaceutický megafond by nabízel konkurenční výhodu při nižších nákladech na vývoj, vyšší míře úspěšnosti a rychlejším pronikání na trh. Regionální ekonomiky by těžily ze stejných sítí podnikatelů, investorů, poskytovatelů služeb a dobře placených pracovních míst ve výzkumu, jaká vytvářejí tradiční inovační centra v oboru life-sciences.

Nedávno se k tomuto přístupu přihlásil londýnský starosta, když navrhl vytvoření megafondu v objemu 15 miliard dolarů, který by pomohl udržet vedoucí roli Velké Británie v oblasti vývoje léčiv. Vedle přímých investic mohou vlády vytvářet také pobídky pro zakládání fondů tohoto typu – například garancemi za dluhopisy vydávané na biofarmaceutický výzkum.

Fake news or real views Learn More

Cesta léku od laboratorního stolu k lůžku pacienta vyžaduje investice obrovských částek v dlouhodobém časovém horizontu. Tyto finance se musí společnosti i investorům vyplatit. Rozvíjející se země mohou vést svět k lepšímu zdraví a většímu bohatství tím, že se stanou průkopníky nových způsobů financování vývoje léčiv.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.