6

Kdy si vybrat smrt

PRINCETON – „Dnes kolem poledne si vezmu život. Je čas.“

Těmito slovy zveřejněnými na internetu začala Gillian Bennettová, pětaosmdesátiletá Novozélanďanka žijící v Kanadě, vysvětlovat své rozhodnutí ukončit vlastní život. Bennettová tři roky věděla, že trpí demencí. V srpnu už tato nemoc pokročila do stadia, které pacientka popsala slovy: „Skoro jsem ztratila sebe.“

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

„Chci odejít,“ napsala Bennettová, „než nastane den, kdy už nebudu schopna vyhodnotit svou situaci nebo podniknout kroky k ukončení vlastního života.“ Její manžel Jonathan Bennett, profesor filozofie na penzi, i její děti toto rozhodnutí podporovali, avšak Bennettová jim odmítla umožnit, aby jí jakýmkoliv způsobem dopomáhali k sebevraždě, protože by se tím vystavili riziku čtrnáctiletého vězení.

Pro většinu z nás má život naštěstí obrovskou cenu. Chceme v něm pokračovat, protože se máme nač těšit nebo protože celkově pokládáme život za příjemný, zajímavý či podnětný. Někdy chceme žít dál, poněvadž chceme dosáhnout určitých věcí nebo pomáhat svým blízkým. Bennettová byla prababičkou; kdyby byla zcela v pořádku, chtěla by vidět, jak vyrůstá další generace jejích potomků.

Postupující demence ji však připravila o všechny důvody, proč chtít žít dál. Vzhledem k tomu lze těžko popřít, že její rozhodnutí bylo racionální i etické. Spácháním sebevraždy se nevzdala ničeho, co chtěla nebo čemu mohla přikládat rozumnou hodnotu. „Jediným, co ztratím, je neurčený počet let, které strávím jako tělo bez duše v nemocničním prostředí, kdy budu ujídat zemi peníze, aniž bych měla sebemenší představu, kdo jsem.“

Její rozhodnutí bylo etické i proto, že jak naznačuje její zmínka o „ujídání peněz zemi“, nemyslela jen na sebe. Odpůrci povolení dobrovolné eutanazie nebo sebevraždy za asistence lékaře někdy tvrdí, že kdyby se změnil zákon, pacienti by cítili tlak na to, aby se svým životem skoncovali, protože by se tím vyhnuli hrozbě, že se stanou zátěží pro ostatní.

Baronka Mary Warnocková, filozofka morálky a předsedkyně britského vládního výboru, jenž v roce 1984 vypracoval „Zprávu Warnockové“, která vytvořila rámec pro průkopnický britský zákon o umělém oplodnění a embryonálním výzkumu, s tím nesouhlasí. Místo toho tvrdí, že na pocitu, že člověk by měl zemřít nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním, není nic špatného.

V rozhovoru zveřejněném v roce 2008 v časopise Life and Work vydávaném Skotskou církví podpořila právo nesnesitelně trpících ukončit vlastní život. „Pokud někdo absolutně a zoufale chce zemřít, protože je zátěží pro svou rodinu či pro stát,“ prohlásila, „pak si myslím, že by se mu to mělo umožnit.“

Jelikož kanadské veřejné zdravotnictví zajišťuje péči lidem trpícím demencí, kteří se o sebe nedokážou postarat, Bennettová věděla, že by nebyla zátěží pro rodinu; nicméně ji znepokojovalo, jakou zátěž by představovala pro veřejnou pokladnu. V nemocnici by mohla přežívat ve vegetativním stavu ještě dalších deset let, přičemž náklady by se podle konzervativního odhadu pohybovaly kolem 50 000 až 75 000 dolarů ročně.

Protože by Bennettová neměla z pokračujícího přežívání žádný prospěch, pokládala to za mrhání prostředky. Na srdci jí leželi také zdravotníci, kteří by o ni museli pečovat. „Zdravotní sestry, které si myslely, že jejich práce bude mít obrovský smysl, by náhle zjistily, že mi jen donekonečna mění pleny a podávají zprávy o fyzických změnách prázdné slupky.“ Taková situace by podle jejích slov byla „absurdní, marnotratná a nespravedlivá“.

Leckdo vznese námitku proti označení osoby s pokročilou demencí za „prázdnou slupku“. Protože jsem však viděl, jak tato nemoc zachvátila mou matku a mou tetu – obě tyto kdysi energické a inteligentní ženy nakonec celé měsíce či (v případě mé tety) roky jen netečně ležely na lůžku –, připadá mi tento popis naprosto přesný. Za určitou hranicí demence je člověk, kterého jsme znali, jednoduše tentam.

Pokud daná osoba nechce v takovém stavu žít, jaký smysl má udržování jejího těla při životě? Všechny zdravotnické systémy se potýkají s omezenými prostředky a ty by se měly využívat k péči, o kterou pacient stojí nebo z níž bude mít prospěch.

Pro lidi, kteří nechtějí žít dál, jakmile je opustí mysl, je rozhodování o načasování vlastní smrti obtížné. Janet Adkinsová, která trpěla Alzheimerovou chorobou, odcestovala v roce 1990 do Michiganu, aby ukončila svůj život za pomoci dr. Jacka Kevorkiana. Ten poté čelil značné kritice za to, že pomohl zemřít ženě, která na tom byla v době své smrti ještě tak dobře, že mohla hrát tenis. Adkinsonová se přesto rozhodla zemřít, protože kdyby se smrtí otálela, mohla by ztratit nad svým rozhodnutím kontrolu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Bennettová ve svém výmluvném prohlášení uvedla, že se těší na den, kdy zákon umožní lékaři konat nejen na základě takzvané „živoucí vůle“ pacienta, která mu zakáže život prodlužující léčbu, ale i na základě pacientovy žádosti o poskytnutí smrtelné dávky léku, jakmile začne být do určité specifikované míry nemohoucí. Tato změna by odstranila úzkostné obavy některých pacientů trpících progresivní demencí, že budou žít příliš dlouho a promeškají příležitost ukončit svůj život. Legislativa, kterou Bennettová navrhuje, by umožnila lidem v jejím stavu žít tak dlouho, jak si přejí – ale ne déle.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.