2

Americké bezpilotní dilema

PRINCETON – Fajsal ibn Alí Džabr minulý měsíc ze svého domova v Jemenu odcestoval do Washingtonu, aby se zeptal, proč bezpilotní letoun Spojených států vypálil smrtící střely na jeho švagra, duchovního, který otevřeně hovořil proti al-Káidě. Při útoku byl zabit i Džabrův synovec, policista, který přijel, aby svému strýci nabídl ochranu.

S Džabrem se sešli zástupci kongresu a představitelé vlády a vyjádřili mu sice soustrast, ale žádné vysvětlení nepředložili. USA ani nepřiznaly, že udělaly chybu.

Týden nato se generál Joseph F. Dunford, velitel USA a NATO v Afghánistánu, omluvil za útok bezpilotního stroje, takzvaného dronu, který v afghánské provincii Helmand usmrtil dítě a vážně zranil dvě ženy. Incident byl obzvlášť nemilý, neboť časově kolidoval se snahami dosáhnout dohody o zbytkovém rozmístění amerických jednotek v Afghánistánu po plánovaném odchodu zahraničních bojových sil v roce 2014. Afghánský prezident Hamíd Karzáí zmínil civilní oběti zapříčiněné americkými silami jako důvod k nepodepsání dohody. „Už roky,“ uvedl Karzáí v projevu proneseném po útoku, „jsou pod záminkou války proti teroru zabíjeni naši lidé a ničeny jejich domy.“

Válka proti teroru je naprosto skutečná a nejedná se o pouhou záminku, leč k obětem na životech civilistů skutečně už roky dochází. V roce 2006 jsem psal o americkém raketovém útoku na dům v Damadole, pákistánské obci u afghánské hranice, při němž bylo zabito 18 lidí, včetně pěti dětí. Tehdejší prezident George W. Bush se za útok neomluvil ani nepokáral ty, kdo k němu zaveleli. To nebylo snadné dát do souladu s jeho tvrzením (týkajícím se etiky likvidace lidských embryí při získávání kmenových buněk), že americký prezident má „důležitou povinnost pěstovat a podporovat úctu k životu v Americe a po celém světě.“