0

Mír, nebo jed

HAIFA – Navzdory nadějím mnoha lidí neznamenal konec druhé světové války a šok z nacistických zvěrstev konec válčení a genocid. Poválečná desetiletí byla naopak plná krvavých konfliktů, při nichž byly vyvražděny celé populační skupiny. Vzpomeňme na občanskou válku v Angole, masakr milionů Kambodžanů Rudými Khmery, kmenové války ve Rwandě, krvavý rozpad Jugoslávie nebo vyhlazení křesťanů v jižním Súdánu. Stejně tak bychom neměli zapomenout na stalinistické zločiny proti národům bývalého sovětského impéria.

Přesto je na holocaustu cosi jedinečného – cosi, co přimělo Organizaci spojených národů, aby si ho vybrala a věnovala vzpomínce na něj speciální den. Rozdíl nespočívá pouze v závratném počtu obětí a ve zběsilosti, s níž byl tento zločin vykonán, ale i v absenci motivů, které obvykle nalézáme u jiných masakrů a genocid.

Nacisté nezabíjeli Židy, protože chtěli získat jejich území – Židé žádné neměli –, ani proto, že Židé vyznávali znepřátelenou náboženskou víru – nacisté a jejich přisluhovači byli ateisté a nepřátelé veškerého náboženství. V ještě menší míře zabíjeli nacisté Židy kvůli jejich ideologické odlišnosti – Židé neměli žádnou specificky „židovskou“ ideologii. Stejně tak nevyhladili nacisté Židy, aby získali jejich majetek – většina Židů byla chudá a ti, kdo něco vlastnili, by se pravděpodobně byli rádi svého majetku vzdali, aby se zachránili.

Nacisté na Židy pohlíželi jako na kmen „mikrobů“ a právě z toho důvodu je chtěli tak brutálně a systematicky zničit. Holocaust se zrodil z absurdního a halucinačního mechanismu, jenž spojoval Židy se smyšlenou hodící se hrozbou, což dalo vzniknout vyšinuté, planoucí a iracionální nenávisti. Tato nenávist nevymizela s nacismem a ještě stále – 65 let po osvobození Osvětimi – dokáže probleskovat v hrůzyplných podobách.