Dean Rohrer

Mír, nebo jed

HAIFA – Navzdory nadějím mnoha lidí neznamenal konec druhé světové války a šok z nacistických zvěrstev konec válčení a genocid. Poválečná desetiletí byla naopak plná krvavých konfliktů, při nichž byly vyvražděny celé populační skupiny. Vzpomeňme na občanskou válku v Angole, masakr milionů Kambodžanů Rudými Khmery, kmenové války ve Rwandě, krvavý rozpad Jugoslávie nebo vyhlazení křesťanů v jižním Súdánu. Stejně tak bychom neměli zapomenout na stalinistické zločiny proti národům bývalého sovětského impéria.

Přesto je na holocaustu cosi jedinečného – cosi, co přimělo Organizaci spojených národů, aby si ho vybrala a věnovala vzpomínce na něj speciální den. Rozdíl nespočívá pouze v závratném počtu obětí a ve zběsilosti, s níž byl tento zločin vykonán, ale i v absenci motivů, které obvykle nalézáme u jiných masakrů a genocid.

Nacisté nezabíjeli Židy, protože chtěli získat jejich území – Židé žádné neměli –, ani proto, že Židé vyznávali znepřátelenou náboženskou víru – nacisté a jejich přisluhovači byli ateisté a nepřátelé veškerého náboženství. V ještě menší míře zabíjeli nacisté Židy kvůli jejich ideologické odlišnosti – Židé neměli žádnou specificky „židovskou“ ideologii. Stejně tak nevyhladili nacisté Židy, aby získali jejich majetek – většina Židů byla chudá a ti, kdo něco vlastnili, by se pravděpodobně byli rádi svého majetku vzdali, aby se zachránili.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/D7dMGBk/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.