0

Jak zaplatit cenu za reformu

Chabý výsledek Angely Merkelové v nedávných volbách v Německu uložil k ledu jakékoliv naděje na skutečnou generální opravu ekonomiky země, jež je proslulá svou zkostnatělostí. Tony Blair na Merkelovou čekal, aby mu pomohla odstartovat tažení, které by ze současného britského předsednictví v Evropské unii učinilo historický bod zvratu pro unijní ekonomiku. Teď nemá Blair žádný projekt a všichni potenciální reformátoři s největší pravděpodobností ubírají na ambicích. Zdá se, že se Evropa zasekla více než kdykoliv předtím. Je to ale skutečně pravda?

Tak především si soukromý sektor vede dobře. Technologie cestují rychle a jsou svižně zaváděny. Firmy zareagovaly na nepříznivé podmínky snížením počtu pracovních sil a zvýšením produktivity prostřednictvím kapitálově intenzivnějších výrobních procesů a v případě potřeby i offshoringu výrobních kapacit. Loudalové se dají nalézt pouze v sektoru služeb, který je do značné míry izolován od mezinárodních výrobních řetězců, a dokonce i od vnitřní evropské konkurence.

Ještě zásadnější je, že nic takového jako „evropská ekonomika“ neexistuje. Pětadvacet členských zemí unie je velmi rozmanitých. Severské země vedou na poli pokročilých technologií, Španělsko snížilo nezaměstnanost na polovinu (ještě nedávno činila 25%) a noví členové ze střední a východní Evropy svižně a vytrvale dohánějí ostatní.

Skutečně nemocnými zeměmi jsou tak tři ze čtyř největších států EU: Francie, Německo a Itálie. I ony však již uskutečnily některé reformy – nebylo jich dost a přišly teprve nedávno, takže zatím nemohly nic změnit, avšak alespoň se již tyto země daly do pohybu.