3

Ohrožená svoboda tisku na Ukrajině

NEW YORK – Význačný novinář běloruského původu Pavel Šeremet jel 20. července 2016 do práce v kyjevském studiu Rádia Vesti, když Subaru, které řídil, na rušné křižovatce vybuchlo. V okolí se otřásla okna a vznesli se ptáci. Šeremet (44) téměř okamžitě zemřel a ukrajinské státní zastupitelství záhy potvrdilo, že explozi způsobila bomba. Rok nato je však Šeremetova vražda stále nevyřešená.

Kdyby se jednalo o nahodilý bombový útok, moje organizace, Výbor na ochranu novinářů (CPJ), by poslední rok netrávila jeho investigativním prověřováním ani tlačením ukrajinské vlády k úplnému vyšetření. Šeremet však byl neúnavným obhájcem transparentnosti a demokracie, který pracoval jako novinář, nejprve ve svém rodném Bělorusku, pak v Rusku a naposledy na Ukrajině. Dokud se jeho vražda nevyřeší, pravda, kterou v životě hledal, bude jeho krajanům nad jeho smrtí unikat.

Vražda je nejzazší forma cenzury sdělovacích prostředků. Když násilně umírají novináři, do práce ostatních se usadí autocenzura. A když se zemi – zejména zemi, jako je Ukrajina, která aspiruje na členství v Evropské unii – nedaří postavit vrahy před soud, její deklarovaná věrnost demokracii a vládě práva zní jako prázdná slova.

Právě taková je situace v Šeremetově případu. Za poslední rok ukrajinští představitelé dali mnoho slibů, ale nedošlo k žádnému zatčení, nebyli zjištěni žádní podezřelí a nebyl předložen žádný přesvědčivý motiv vraždy. Jak CPJ zjistil při nedávné týdenní nátlakové misi v Kyjevě, přetrvávající beztrestnost narušila schopnost médií informovat o citlivých otázkách, včetně korupce, zneužívání moci a pokračujícího konfliktu na východní Ukrajině.

Během roku od Šeremetovy vraždy na Ukrajině skutečně sílí útoky na svobodu tisku. Investigativní žurnalistika se cejchuje jako nevlastenecká a novináři zpochybňující oficiální politiky, jak každodenně činil Šeremet, jsou terčem výhrůžek, šikany či sledování.

Ukrajinští představitelé trvají na tom, že na Šeremetově kauze stále pracují. Prezident Petro Porošenko, který se 11. července setkal se zjišťovací delegací CPJ, řekl, že je i nadále odhodlán postavit vraha či vrahy před soud. Porošenko dokonce přednesl návrh rozšířit vyšetřování jeho vlády o mezinárodního partnera, což by pátrání mohlo oživit. To je sice vítaný krok, ale přichází velmi pozdě, po měsících přehmatů, které otřásly důvěrou veřejnosti.

Věrohodnost vyšetřování podkopala fakticky nesprávná tvrzení vrcholných činitelů, včetně ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova. Ten hovořil o údajném ruském angažmá v Šeremetově vraždě a nadnesl, že případ nejspíš nebude vyřešen. Na schůzkách s vyšetřujícími orgány však bylo CPJ řečeno, že Avakov má omezený přístup k vyšetřovacím spisům a že se jeho prohlášení neopírají o důkazy. Naše delegace se také dozvěděla, že úřady prověřují několik motivů, ale ani jediný zatím nebyl vyloučen ani stanoven. Proč tedy Avakov nadále předkládá protichůdná prohlášení a holduje chatrně podloženým domněnkám?

Neméně znepokojivé jsou zprávy, že vyšetřování je prosyceno policejním fušerstvím, včetně neschopnosti vyslechnout klíčové svědky, prověřit záběry z dohledových kamer nebo přijatelně vysvětlit přítomnost bývalého důstojníka vnitřní bezpečnosti na místě večer před vraždou. Šéfredaktor předního ukrajinského nezávislého zpravodajského webu Ukrajinska pravda řekl CPJ, že Šeremet a jeho partnerka Olena Prytula, spoluzakladatelka webu, byli několik měsíců před jeho smrtí sledováni. Navíc redaktoři předtím obdrželi výhrůžky, jejichž zřetelným cílem bylo zabránit, aby informovali o konkrétních citlivých tématech. Ukrajinské orgány přesto dostatečně nereagovaly na otázky CPJ ohledně vyšetřování těchto tvrzení.

V úhrnu tato opomenutí a nevysvětlené události vznášejí vážné otázky nad poctivostí a zákonností ukrajinského vyšetřování. Jestliže má Porošenko upřímný zájem Šeremetovu vraždu vyřešit, jsou nutné změny. Ukrajinští představitelé musí vytvořit jasnou hierarchii a pověřit někoho, kdo bude za vyřešení případu zodpovědný. Kromě toho by měl Porošenko veřejně přislíbit víc prostředků na vyšetřování a rázně odsoudit jakýkoli útok na novináře. Vůbec nejnáročnější je nezbytnost nového vyšetřovacího étosu, který omezí riziko rezortní předpojatosti, zejména ukazují-li důkazy na funkcionáře či veřejné orgány, jak někteří naznačují.

Vzdor prezidentově oživené angažovanosti nejsme dosud přesvědčeni, že ukrajinská vláda bude případ sledovat s nasazením, jaké vyžaduje. Proto je nezbytný i tlak zvenčí. V jedinečném postavení k vyvinutí takového tlaku je Evropská unie. Po prohlášení Ukrajiny za prioritního partnera pro hlubší politické a ekonomické vazby má EU páky, aby od ukrajinské vlády vyžadovala zodpovědnost. V roce 2014 unie slíbila Ukrajině 12,8 miliardy eur k posílení několika klíčových sektorů, včetně práva a občanské společnosti. Neschopnost dospět v Šeremetově kauze k závěru by v obou oblastech srazila pokrok výrazně zpět.

Šeremet strávil víc než dvě desetiletí reportérskou prací ve třech postsovětských zemích a všude, kde psal, byl neúprosný v odhalování korupce. Za jeho houževnatost mu CPJ v roce 1998 udělil svou Mezinárodní cenu svobody tisku. Byl ale také terčem výhrůžek, vězněn, napadán a v Bělorusku zbaven občanství. Šeremet měl mnoho přátel, kteří obdivovali jeho charismatickou osobnost, vtip a nakažlivý optimizmus, ale měl také svůj příděl nepřátel, kteří nenáviděli jeho nekompromisní žurnalistiku.

Před pěti lety se Šeremet přestěhoval na Ukrajinu, neboť se domníval, že tam nalezne svobodnější a bezpečnější prostředí pro práci. Dnes, kdy v jeho adoptované vlasti pokračují útoky na média a jeho vlastní vražda je stále nevyřešená, zůstává důvěra, již do Ukrajiny vkládal, neopětovaná.

Z angličtiny přeložil David Daduč