NEW YORK – Během příprav na Konferenci Organizace spojených národů o změně klimatu (COP21) v Paříži víc než 150 vlád předložilo plány na snížení uhlíkových emisí do roku 2030. Mnozí pozorovatelé se tážou, zda tyto redukce postačují. Je tu ale ještě důležitější otázka: Poskytne zvolené směřování k roku 2030 základ pro ukončení produkce emisí skleníkových plynů později v tomto století?
Podle vědeckého konsenzu stabilizace klimatu vyžaduje úplnou dekarbonizaci našich energetických soustav a nulové čisté emise skleníkových plynů zhruba do roku 2070. Skupina G7 uznala dekarbonizaci – jediný bezpečný únik od katastrofální změny klimatu – za nejvyšší cíl tohoto století. Řada hlav států skupiny G20 a dalších zemí rovněž veřejně deklarovala záměr jít tímto směrem.
Přesto země na COP21 nedojednávají dekarbonizaci. Jednají o mnohem skromnějších opatřeních do roku 2025 či 2030, nazvaných Zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC). Například INDC Spojených států zavazují USA k tomu, že do roku 2025 sníží emise CO2 o 26-28 % oproti výchozí hladině roku 2005.
Skutečnost, že bylo předloženo přes 150 INDC, představuje sice výrazný úspěch mezinárodních jednání o klimatu, většina odborníků si však klade otázku, zda úhrn všech těchto závazků postačuje na to, aby globální oteplování udržel pod dohodnutou úrovní ve výši 2º Celsia. Debatují například o tom, zda INDC dosáhnou do roku 2030 celkem 25% či 30% snížení a zda do té doby potřebujeme 25%, 30% nebo 40% snížení, abychom byli na správné cestě.
Nejdůležitější otázka ale tkví v tom, jestli země splní své cíle k roku 2030 způsobem, který jim pomůže dosáhnout do roku 2070 nulových emisí (úplná dekarbonizace). Budou-li uskutečňovat pouze opatření zacílená na snížení emisí v krátkodobém horizontu, riskují, že své ekonomiky po roce 2030 zablokují na vysokých hladinách emisí. Stručně řečeno, zásadní otázkou není rok 2030, ale co se bude dít po něm.
Existují důvody k obavám. K roku 2030 vedou dvě cesty. První můžeme nazvat cestou „hluboké dekarbonizace,“ na níž nás kroky učiněné do roku 2030 připraví na mnohem hlubší úsilí v dalším období. Druhou můžeme nazvat cestou „trhání plodů z dolních větví“ – snadných způsobů, jak emise mírně, rychle a relativně lacino snížit. První cesta možná nabídne málo plodů na dolních větvích; takové ovoce ovšem může odvádět pozornost nebo působit ještě hůř.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Důvod k obavám je následující. Nejsnazším způsobem jak do roku 2030 snížit emise je předělat uhelné elektrárny na paroplynové. Ty první vypouštějí asi 1000 gramů CO2 na kilowatthodinu, ty druhé zhruba polovinu. V průběhu příštích 15 let by nebylo těžké vystavět nové paroplynové elektrárny, které nahraní dnešní uhelné. Dalším nízko visícím ovocem jsou značné nárůsty palivové účinnosti spalovacích motorů, díky nimž se dojezd automobilu v USA do roku 2025 zvýší z 35 mílí na galon na 55 mílí na galon.
Problém spočívá v tom, že paroplynové elektrárny a vozy s účinnějšími spalovacími motory ani zdaleka nestačí na dosažení nulových čistých emisí do roku 2070. Do roku 2050 potřebujeme dospět ke zhruba 50 gramům na kilowatthodinu, nikoliv k 500 gramům na kilowatthodinu. Nepotřebujeme vozy s účinnějším spalováním benzinu, nýbrž vozy s nulovými emisemi, zejména za situace, kdy se celosvětově může počet vozidel snadno do poloviny století zdvojnásobit.
K hluboké dekarbonizaci není zapotřebí zemní plyn a palivově účinné vozy, nýbrž bezuhlíková elektřina a elektromobily nabíjené ze sítě s bezuhlíkovou elektřinou. Tato zásadní transformace na rozdíl od plodů na nízkých větvích, po nichž dnes řada politiků pokukuje, nabízí jedinou cestu ke klimatické bezpečnosti (tedy k dodržení limitu ve výši 2ºC). Prosazováním přechodu z uhlí na plyn či účinnějších vozidel se spalovacími motory riskujeme, že se uvrhneme do pasti vysokých hladin uhlíku.
Tento zapeklitý problém ilustruje výše uvedený obrázek. Cesta otrhávání snadno dostupných plodů (vyznačená červeně) dosahuje strmého poklesu do roku 2030. Podaří se jí to pravděpodobně za nižší cenu než cestě hluboké dekarbonizace (zelená), protože přechod na bezuhlíkovou elektřinu (například z větrné a solární energetiky) a elektromobily může být nákladnější než prosté zdokonalení současných technologií. Problém je v tom, že cestou snadných plodů dojdeme ke slabým redukcím po roce 2030. Povede do slepé uličky. Jedině cesta hluboké dekarbonizace posune ekonomiku do roku 2050 do nezbytného stadia dekarbonizace a do roku 2070 k nulovým čistým emisím.
Krátkodobá zlepšení jsou velice přitažlivá, zejména pro politiky se zraky upřenými na volební cyklus. Jsou však přeludem. Aby tvůrci politik porozuměli tomu, co je v otázce dekarbonizace ve hře, a tedy co mají dnes dělat, aby předešli pastem slepých uliček a povrchních řešení, měli by si všechny vlády připravit závazky a plány nejen na dobu do roku 2030, ale přinejmenším do roku 2050. Právě to je hlavním poselstvím Projektu cest k hluboké dekarbonizaci (DDPP), který povolal k práci výzkumné týmy v 16 zemích produkujících nejvíc skleníkových plynů, aby nachystaly národní Cesty k hluboké dekarbonizaci s výhledem do poloviny století.
DDPP dokládá, že hluboká dekarbonizace je technicky uskutečnitelná a finančně reálná, a pojmenoval cesty k roku 2050, které se vyhýbají pastem a svodům laciných plodů a povedou přední ekonomiky k úplné dekarbonizaci zhruba do roku 2070. Všechny tyto cesty spoléhají na tři pilíře: významné pokroky v oblasti energetické účinnosti, díky důmyslným materiálům a chytrým (informačně založeným) systémům; bezuhlíkovou elektřinu, vycházející z nejlepších možností každé země, jako jsou větrná, solární, geotermální, vodní a jaderná energetika a zachytávání a ukládání uhlíku; a přechod od spalovacích motorů k elektromobilům a další posuny směrem k elektrifikaci nebo vyspělým biopalivům.
Klíčovou otázkou pro Paříž není tedy to, zda vlády dosáhnou do roku 2030 poklesů o 25 % nebo 30 %, nýbrž jak těchto poklesů chtějí dosáhnout. Pařížská dohoda by proto měla stanovit, že každá vláda předloží nejen INDC do roku 2030, ale také nezávazný nástin cesty k hluboké dekarbonizaci do roku 2050. USA a Čína už daly najevo zájem o takový přístup. Svět tímto způsobem dokáže otočit kormidlem k dekarbonizaci – a odvrátit klimatickou katastrofu, která nás čeká, pokud tak neučiníme.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The European Union’s cumbersome and narrowly defined regulations for public procurement and spending are not simply inadequate; they are dangerous. They weaken the bloc’s ability to protect itself from a broad range of Russian hybrid attacks while prolonging Russia’s aggression in Ukraine.
propose a European Defense Production Act to help fast-track processes for public procurement and spending.
The intricate legal issues and colorful characters in Donald Trump's criminal trials will undoubtedly keep the media and the viewing public enraptured for months to come. But when it comes to the 2024 election, all that really matters is how the defendant appears to a narrow sliver of undecided voters.
points out that optics, more than the law or the facts, will be what matters most for the election.
NEW YORK – Během příprav na Konferenci Organizace spojených národů o změně klimatu (COP21) v Paříži víc než 150 vlád předložilo plány na snížení uhlíkových emisí do roku 2030. Mnozí pozorovatelé se tážou, zda tyto redukce postačují. Je tu ale ještě důležitější otázka: Poskytne zvolené směřování k roku 2030 základ pro ukončení produkce emisí skleníkových plynů později v tomto století?
Podle vědeckého konsenzu stabilizace klimatu vyžaduje úplnou dekarbonizaci našich energetických soustav a nulové čisté emise skleníkových plynů zhruba do roku 2070. Skupina G7 uznala dekarbonizaci – jediný bezpečný únik od katastrofální změny klimatu – za nejvyšší cíl tohoto století. Řada hlav států skupiny G20 a dalších zemí rovněž veřejně deklarovala záměr jít tímto směrem.
Přesto země na COP21 nedojednávají dekarbonizaci. Jednají o mnohem skromnějších opatřeních do roku 2025 či 2030, nazvaných Zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC). Například INDC Spojených států zavazují USA k tomu, že do roku 2025 sníží emise CO2 o 26-28 % oproti výchozí hladině roku 2005.
Skutečnost, že bylo předloženo přes 150 INDC, představuje sice výrazný úspěch mezinárodních jednání o klimatu, většina odborníků si však klade otázku, zda úhrn všech těchto závazků postačuje na to, aby globální oteplování udržel pod dohodnutou úrovní ve výši 2º Celsia. Debatují například o tom, zda INDC dosáhnou do roku 2030 celkem 25% či 30% snížení a zda do té doby potřebujeme 25%, 30% nebo 40% snížení, abychom byli na správné cestě.
Nejdůležitější otázka ale tkví v tom, jestli země splní své cíle k roku 2030 způsobem, který jim pomůže dosáhnout do roku 2070 nulových emisí (úplná dekarbonizace). Budou-li uskutečňovat pouze opatření zacílená na snížení emisí v krátkodobém horizontu, riskují, že své ekonomiky po roce 2030 zablokují na vysokých hladinách emisí. Stručně řečeno, zásadní otázkou není rok 2030, ale co se bude dít po něm.
Existují důvody k obavám. K roku 2030 vedou dvě cesty. První můžeme nazvat cestou „hluboké dekarbonizace,“ na níž nás kroky učiněné do roku 2030 připraví na mnohem hlubší úsilí v dalším období. Druhou můžeme nazvat cestou „trhání plodů z dolních větví“ – snadných způsobů, jak emise mírně, rychle a relativně lacino snížit. První cesta možná nabídne málo plodů na dolních větvích; takové ovoce ovšem může odvádět pozornost nebo působit ještě hůř.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Důvod k obavám je následující. Nejsnazším způsobem jak do roku 2030 snížit emise je předělat uhelné elektrárny na paroplynové. Ty první vypouštějí asi 1000 gramů CO2 na kilowatthodinu, ty druhé zhruba polovinu. V průběhu příštích 15 let by nebylo těžké vystavět nové paroplynové elektrárny, které nahraní dnešní uhelné. Dalším nízko visícím ovocem jsou značné nárůsty palivové účinnosti spalovacích motorů, díky nimž se dojezd automobilu v USA do roku 2025 zvýší z 35 mílí na galon na 55 mílí na galon.
Problém spočívá v tom, že paroplynové elektrárny a vozy s účinnějšími spalovacími motory ani zdaleka nestačí na dosažení nulových čistých emisí do roku 2070. Do roku 2050 potřebujeme dospět ke zhruba 50 gramům na kilowatthodinu, nikoliv k 500 gramům na kilowatthodinu. Nepotřebujeme vozy s účinnějším spalováním benzinu, nýbrž vozy s nulovými emisemi, zejména za situace, kdy se celosvětově může počet vozidel snadno do poloviny století zdvojnásobit.
K hluboké dekarbonizaci není zapotřebí zemní plyn a palivově účinné vozy, nýbrž bezuhlíková elektřina a elektromobily nabíjené ze sítě s bezuhlíkovou elektřinou. Tato zásadní transformace na rozdíl od plodů na nízkých větvích, po nichž dnes řada politiků pokukuje, nabízí jedinou cestu ke klimatické bezpečnosti (tedy k dodržení limitu ve výši 2ºC). Prosazováním přechodu z uhlí na plyn či účinnějších vozidel se spalovacími motory riskujeme, že se uvrhneme do pasti vysokých hladin uhlíku.
Tento zapeklitý problém ilustruje výše uvedený obrázek. Cesta otrhávání snadno dostupných plodů (vyznačená červeně) dosahuje strmého poklesu do roku 2030. Podaří se jí to pravděpodobně za nižší cenu než cestě hluboké dekarbonizace (zelená), protože přechod na bezuhlíkovou elektřinu (například z větrné a solární energetiky) a elektromobily může být nákladnější než prosté zdokonalení současných technologií. Problém je v tom, že cestou snadných plodů dojdeme ke slabým redukcím po roce 2030. Povede do slepé uličky. Jedině cesta hluboké dekarbonizace posune ekonomiku do roku 2050 do nezbytného stadia dekarbonizace a do roku 2070 k nulovým čistým emisím.
Krátkodobá zlepšení jsou velice přitažlivá, zejména pro politiky se zraky upřenými na volební cyklus. Jsou však přeludem. Aby tvůrci politik porozuměli tomu, co je v otázce dekarbonizace ve hře, a tedy co mají dnes dělat, aby předešli pastem slepých uliček a povrchních řešení, měli by si všechny vlády připravit závazky a plány nejen na dobu do roku 2030, ale přinejmenším do roku 2050. Právě to je hlavním poselstvím Projektu cest k hluboké dekarbonizaci (DDPP), který povolal k práci výzkumné týmy v 16 zemích produkujících nejvíc skleníkových plynů, aby nachystaly národní Cesty k hluboké dekarbonizaci s výhledem do poloviny století.
DDPP dokládá, že hluboká dekarbonizace je technicky uskutečnitelná a finančně reálná, a pojmenoval cesty k roku 2050, které se vyhýbají pastem a svodům laciných plodů a povedou přední ekonomiky k úplné dekarbonizaci zhruba do roku 2070. Všechny tyto cesty spoléhají na tři pilíře: významné pokroky v oblasti energetické účinnosti, díky důmyslným materiálům a chytrým (informačně založeným) systémům; bezuhlíkovou elektřinu, vycházející z nejlepších možností každé země, jako jsou větrná, solární, geotermální, vodní a jaderná energetika a zachytávání a ukládání uhlíku; a přechod od spalovacích motorů k elektromobilům a další posuny směrem k elektrifikaci nebo vyspělým biopalivům.
Klíčovou otázkou pro Paříž není tedy to, zda vlády dosáhnou do roku 2030 poklesů o 25 % nebo 30 %, nýbrž jak těchto poklesů chtějí dosáhnout. Pařížská dohoda by proto měla stanovit, že každá vláda předloží nejen INDC do roku 2030, ale také nezávazný nástin cesty k hluboké dekarbonizaci do roku 2050. USA a Čína už daly najevo zájem o takový přístup. Svět tímto způsobem dokáže otočit kormidlem k dekarbonizaci – a odvrátit klimatickou katastrofu, která nás čeká, pokud tak neučiníme.
Z angličtiny přeložil David Daduč