DILLÍ – Dvaadvacátého dubna ratifikovali vedoucí světoví představitelé v newyorském sídle Organizace spojených národů globální klimatickou dohodu uzavřenou loni v prosinci v Paříži. Sto devadesát pět zemí, od nejbohatších po nejchudší, se dohodlo na omezení globálního oteplování na výrazně méně než 2°C oproti předindustriální úrovní s cílem nepřesáhnout hranici 1,5°C. Kromě toho se zavázaly „k vnitrostátně stanoveným národním příspěvkům“ (INDC), aby do roku 2030 omezily či snížily emise skleníkových plynů. Je to významný úspěch, který však zdaleka nestačí.
I kdyby se totiž podařilo splnit všechny cíle INDC, svět by stále směřoval ke konečnému oteplení ve výši zhruba 2,7-3,4°C oproti předindustriální úrovni. Aby se oteplování udrželo výrazně pod 2°C, musí být emise v roce 2030 o více než 30% pod úrovní předpokládanou v INDC.
Vzhledem k potřebě významného pokroku v oblasti hospodářského rozvoje ve stejném období to bude enormní úkol. Do konce tohoto století bychom se totiž měli pokusit umožnit všem lidem na světě – jejichž počet v té době pravděpodobně přesáhne deset miliard – dosažení takové životní úrovně, jaké se dnes těší pouze 10% nejbohatších obyvatel zeměkoule. To si vyžádá obrovský nárůst spotřeby energie. Například průměrný Afričan dnes spotřebuje přibližně desetkrát méně energie než průměrný Evropan. Do roku 2050 přitom musíme snížit energetické emise o 70% oproti úrovni z roku 2010, přičemž k dosažení čistých nulových emisí do roku 2060 budou zapotřebí další škrty.
Splnění těchto cílů si vyžádá jak zlepšení energetické produktivity (výše příjmu vyprodukovaného na jednotku spotřebované energie) nejméně o 3% ročně, tak i rychlou dekarbonizaci energetické nabídky, kdy se podíl bezuhlíkové energie bude muset každoročně zvyšovat nejméně o jeden procentní bod.
To předpokládá výrazné urychlení národního úsilí. V uplynulém desetiletí rostla energetická produktivita pouze o 0,7% ročně a podíl bezuhlíkové energie se každý rok zvyšoval jen o 0,1 procentního bodu. I kdyby navíc došlo k plné implementaci INDC, dosáhly by tyto roční růstové sazby hodnoty pouhých 1,8%, respektive 0,4 procentního bodu.
V jedné klíčové oblasti dochází k působivým pokrokům už dnes: v oblasti výroby elektrické energie. Náklady na solární energii klesly od roku 2008 o 80%. Na některých místech počítají nové smlouvy o dodávkách s cenou jen 0,06 dolaru za kilowatt, což činí solární energii plně konkurenceschopnou s uhlím a zemním plynem.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Z INDC vyplývá, že ode dneška do roku 2030 poroste kapacita obnovitelné energie čtyřikrát rychleji než kapacita fosilních paliv, přičemž 70% investic do nových obnovitelných zdrojů bude připadat na rozvíjející se a rozvojové ekonomiky. Tyto nové investice bude třeba doplnit urychleným pokrokem v oblasti bateriových technologií nebo dalšími nástroji, které uvedou do souladu poptávku po elektřině s přetržitou nabídkou. Není však pochyb o tom, že do poloviny století je svět schopen vybudovat nákladově efektivní bezuhlíkovou elektrickou soustavu.
Jakkoliv je však bezuhlíková energie důležitá, sama o sobě nestačí, poněvadž elektřina v současné době představuje pouhých 20% globální spotřeby energie. Zapotřebí jsou širší změny globální energetické soustavy.
Silniční a letecká doprava, které v současnosti stojí téměř výhradně na kapalných fosilních palivech, představují 30% celkové spotřeby energie. Dekarbonizace těchto činností si vyžádá buďto elektrifikaci, nebo využití vodíku či biopaliv. To lze jistě uskutečnit, avšak nějakou dobu to potrvá.
Další oblastí, kde je třeba provést významné změny, je vytápění budov. I zde by rozsáhlejší využití bezuhlíkové elektřiny namísto energie založené na spalování fosilních paliv mohlo mít výrazný dopad. Existují však také velké příležitosti navrhovat a stavět energeticky účinnější budovy a města. Protože se očekává, že počet lidí žijících ve městech vzroste do roku 2050 o 2,5 miliardy, je životně důležité, abychom těchto příležitostí využili.
Spotřeba energie těžkým průmyslem však přináší problémy, které se často ignorují. Kovy, chemikálie, cement a umělé hmoty představují základní stavební kameny moderní ekonomiky a jejich výroba zahrnuje procesy, které nelze snadno elektrifikovat. Dekarbonizace zde může vyžadovat spíše zavádění technologií zachycování a ukládání oxidu uhličitého, přičemž nově navržené stavební hmoty by mohly snížit poptávku po uhlíkově intenzivních vstupech.
Vzhledem k těmto úkolům budou fosilní paliva nepochybně hrát ještě nějakou dobu roli v dopravě a těžkém průmyslu, i když se jejich význam při výrobě elektrické energie snižuje. A INDC rozvíjejících se ekonomik předpokládají i při výrobě elektřiny značné nové investice do uhelných či plynových kapacit. Celkově vzato z INDC vyplývá, že uhlí by ještě v roce 2030 mohlo představovat 35% celkové globální výroby elektrické energie.
Takový podíl výroby energie z uhlí však pravděpodobně nebude slučitelný s cílem udržet oteplování pod úrovní 2°C. A protože uhelné a plynové elektrárny mají životnost 50 i více let, zvyšují podobné investice riziko, že zůstaneme zaseknutí na emisních úrovních neslučitelných s klimatickým cílem nebo že budeme nuceni výrazně odepsat aktiva.
Úkolem dneška je nalézt ekonomicky rozumnou cestu, která umožní, aby rozvíjející se ekonomiky uspokojily své rostoucí energetické potřeby, a současně zajistí splnění celosvětových klimatických cílů. Technologicky je to možné. Bude to však vyžadovat součinnost mnoha diametrálně odlišných aktérů.
Stěžejní roli mají vlády, ale totéž platí o stávajících energetických společnostech založených na spalování fosilních paliv i o nových firmách zavádějících či vyvíjejících nové technologie. Nevládní organizace mohou pomoci identifikovat požadované politiky a vést vlády i firmy k zodpovědnosti. A důležití jsou i jednotliví spotřebitelé, poněvadž jejich chování utváří energetickou poptávku.
Navzdory odlišnému zázemí, ekonomickým zájmům a úhlům pohledu se musí všichni tito aktéři zapojit do informované debaty, která vezme v úvahu všechny spletitosti tohoto úkolu. Společný cíl je zřejmý: vybudovat nízkouhlíkovou ekonomiku, jež dokáže udržet vzestup globálních teplot výrazně pod 2°C oproti předindustriální úrovni a současně zajistit prosperitu pro svět čítající deset i více miliard lidí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
David Ricardo, one of the founders of modern economics in the early 1800s, understood that machines are not necessarily good or bad. His insight that whether they destroy or create jobs all depends on how we deploy them, and on who makes those choices, could not be more relevant today.
find policy lessons for the 2020s in the work of the early-nineteenth-century economist David Ricardo.
DILLÍ – Dvaadvacátého dubna ratifikovali vedoucí světoví představitelé v newyorském sídle Organizace spojených národů globální klimatickou dohodu uzavřenou loni v prosinci v Paříži. Sto devadesát pět zemí, od nejbohatších po nejchudší, se dohodlo na omezení globálního oteplování na výrazně méně než 2°C oproti předindustriální úrovní s cílem nepřesáhnout hranici 1,5°C. Kromě toho se zavázaly „k vnitrostátně stanoveným národním příspěvkům“ (INDC), aby do roku 2030 omezily či snížily emise skleníkových plynů. Je to významný úspěch, který však zdaleka nestačí.
I kdyby se totiž podařilo splnit všechny cíle INDC, svět by stále směřoval ke konečnému oteplení ve výši zhruba 2,7-3,4°C oproti předindustriální úrovni. Aby se oteplování udrželo výrazně pod 2°C, musí být emise v roce 2030 o více než 30% pod úrovní předpokládanou v INDC.
Vzhledem k potřebě významného pokroku v oblasti hospodářského rozvoje ve stejném období to bude enormní úkol. Do konce tohoto století bychom se totiž měli pokusit umožnit všem lidem na světě – jejichž počet v té době pravděpodobně přesáhne deset miliard – dosažení takové životní úrovně, jaké se dnes těší pouze 10% nejbohatších obyvatel zeměkoule. To si vyžádá obrovský nárůst spotřeby energie. Například průměrný Afričan dnes spotřebuje přibližně desetkrát méně energie než průměrný Evropan. Do roku 2050 přitom musíme snížit energetické emise o 70% oproti úrovni z roku 2010, přičemž k dosažení čistých nulových emisí do roku 2060 budou zapotřebí další škrty.
Splnění těchto cílů si vyžádá jak zlepšení energetické produktivity (výše příjmu vyprodukovaného na jednotku spotřebované energie) nejméně o 3% ročně, tak i rychlou dekarbonizaci energetické nabídky, kdy se podíl bezuhlíkové energie bude muset každoročně zvyšovat nejméně o jeden procentní bod.
To předpokládá výrazné urychlení národního úsilí. V uplynulém desetiletí rostla energetická produktivita pouze o 0,7% ročně a podíl bezuhlíkové energie se každý rok zvyšoval jen o 0,1 procentního bodu. I kdyby navíc došlo k plné implementaci INDC, dosáhly by tyto roční růstové sazby hodnoty pouhých 1,8%, respektive 0,4 procentního bodu.
V jedné klíčové oblasti dochází k působivým pokrokům už dnes: v oblasti výroby elektrické energie. Náklady na solární energii klesly od roku 2008 o 80%. Na některých místech počítají nové smlouvy o dodávkách s cenou jen 0,06 dolaru za kilowatt, což činí solární energii plně konkurenceschopnou s uhlím a zemním plynem.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Z INDC vyplývá, že ode dneška do roku 2030 poroste kapacita obnovitelné energie čtyřikrát rychleji než kapacita fosilních paliv, přičemž 70% investic do nových obnovitelných zdrojů bude připadat na rozvíjející se a rozvojové ekonomiky. Tyto nové investice bude třeba doplnit urychleným pokrokem v oblasti bateriových technologií nebo dalšími nástroji, které uvedou do souladu poptávku po elektřině s přetržitou nabídkou. Není však pochyb o tom, že do poloviny století je svět schopen vybudovat nákladově efektivní bezuhlíkovou elektrickou soustavu.
Jakkoliv je však bezuhlíková energie důležitá, sama o sobě nestačí, poněvadž elektřina v současné době představuje pouhých 20% globální spotřeby energie. Zapotřebí jsou širší změny globální energetické soustavy.
Silniční a letecká doprava, které v současnosti stojí téměř výhradně na kapalných fosilních palivech, představují 30% celkové spotřeby energie. Dekarbonizace těchto činností si vyžádá buďto elektrifikaci, nebo využití vodíku či biopaliv. To lze jistě uskutečnit, avšak nějakou dobu to potrvá.
Další oblastí, kde je třeba provést významné změny, je vytápění budov. I zde by rozsáhlejší využití bezuhlíkové elektřiny namísto energie založené na spalování fosilních paliv mohlo mít výrazný dopad. Existují však také velké příležitosti navrhovat a stavět energeticky účinnější budovy a města. Protože se očekává, že počet lidí žijících ve městech vzroste do roku 2050 o 2,5 miliardy, je životně důležité, abychom těchto příležitostí využili.
Spotřeba energie těžkým průmyslem však přináší problémy, které se často ignorují. Kovy, chemikálie, cement a umělé hmoty představují základní stavební kameny moderní ekonomiky a jejich výroba zahrnuje procesy, které nelze snadno elektrifikovat. Dekarbonizace zde může vyžadovat spíše zavádění technologií zachycování a ukládání oxidu uhličitého, přičemž nově navržené stavební hmoty by mohly snížit poptávku po uhlíkově intenzivních vstupech.
Vzhledem k těmto úkolům budou fosilní paliva nepochybně hrát ještě nějakou dobu roli v dopravě a těžkém průmyslu, i když se jejich význam při výrobě elektrické energie snižuje. A INDC rozvíjejících se ekonomik předpokládají i při výrobě elektřiny značné nové investice do uhelných či plynových kapacit. Celkově vzato z INDC vyplývá, že uhlí by ještě v roce 2030 mohlo představovat 35% celkové globální výroby elektrické energie.
Takový podíl výroby energie z uhlí však pravděpodobně nebude slučitelný s cílem udržet oteplování pod úrovní 2°C. A protože uhelné a plynové elektrárny mají životnost 50 i více let, zvyšují podobné investice riziko, že zůstaneme zaseknutí na emisních úrovních neslučitelných s klimatickým cílem nebo že budeme nuceni výrazně odepsat aktiva.
Úkolem dneška je nalézt ekonomicky rozumnou cestu, která umožní, aby rozvíjející se ekonomiky uspokojily své rostoucí energetické potřeby, a současně zajistí splnění celosvětových klimatických cílů. Technologicky je to možné. Bude to však vyžadovat součinnost mnoha diametrálně odlišných aktérů.
Stěžejní roli mají vlády, ale totéž platí o stávajících energetických společnostech založených na spalování fosilních paliv i o nových firmách zavádějících či vyvíjejících nové technologie. Nevládní organizace mohou pomoci identifikovat požadované politiky a vést vlády i firmy k zodpovědnosti. A důležití jsou i jednotliví spotřebitelé, poněvadž jejich chování utváří energetickou poptávku.
Navzdory odlišnému zázemí, ekonomickým zájmům a úhlům pohledu se musí všichni tito aktéři zapojit do informované debaty, která vezme v úvahu všechny spletitosti tohoto úkolu. Společný cíl je zřejmý: vybudovat nízkouhlíkovou ekonomiku, jež dokáže udržet vzestup globálních teplot výrazně pod 2°C oproti předindustriální úrovni a současně zajistit prosperitu pro svět čítající deset i více miliard lidí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.