0

Pákistánská válka všech proti všem

Spojenectví v boji proti terorismu uzavřené mezi pákistánským prezidentem Parvízem Mušarafem a Spojenými státy není imperativem pouze pro Ameriku, ale i pro Pákistán - stát s muslimskou většinou, jehož sociální strukturu trhá na kusy ozbrojený radikalismus a bezpráví. Ukáže se však zaměření výlučně na vojenskou moc v konečném důsledku jako kontraproduktivní?

Pákistánská komise pro lidská práva, jež je zřejmě nejvěrohodnějším orgánem zabývajícím se lidskými právy v zemi, sice uvádí, že „násilí, které je dnes hluboce zakořeněno ve společnosti, je třeba v nadcházejících letech vymýtit", ale zároveň dodává, že tento úkol „vyžaduje rozsáhlejší kroky, než je pouhé chytání, zadržování a mučení těch, které úřady označí za radikály".

Ve svých výhradách vůči způsobu, jakým je válka proti al-Káidě a Talibanu vedena, se mnozí příslušníci nepatrné pákistánské střední třídy ocitají v jednom šiku s lidmi, kteří se jim protiví: s extremisty, jejichž pokřivená religiozita poškozuje tolerantní verzi islámu, která v této oblasti převládá. Mnozí na kariéru orientovaní obyvatelé měst tak musí řešit tíživé dilema: jak uvést v soulad touhu po lepším životním stylu symbolizovaném Amerikou se stále rostoucí nelibostí vůči politice Spojených států.

Stoupenci náboženské pravice žádné dilema neřeší: ti prostě jen nenávidí Ameriku i s její politikou a stavějí se proti všemu „neislámskému" včetně televize, filmu, rozhlasu, a dokonce i místním formám tanců a hudby. Není bez zajímavosti, že počítačové technologie na tomto seznamu nefigurují, protože jich lze využít k prosazování extremistických cílů.