0

Íránský stín nad Pákistánem

Jak se Pákistán a jeho prezident Parvíz Mušaraf v důsledku atentátu na Bénazír Bhuttovou utápějí v nejistotě, črtají se paralely s pádem šáha a islámskou revolucí v Íránu roku 1979. Opět tu máme „proamerického“ autokrata, jemuž překotně vyklouzává moc z rukou, a americký spojenec mu jen váhavě stojí po boku. Liberální elita a inteligence proti diktátorovi ostře vystupují, přesvědčeny, že jejich země má našlápnuto k sekulární demokracii.

Zjevným poučením, které je třeba si z roku 1979 vzít, je, že Amerika celý svůj strategický vztah s Íránem pošetile vložila na bedra nepopulárního diktátora. Když se režim rozdrolil, totéž se přihodilo americké schopnosti uskutečňovat tu své zájmy.

Íránská revoluce ale skýtá ponaučení i pákistánským liberálům: íránská inteligence, posedlá vyhnáním šáha, se nechala ošálit iluzemi o společnosti, v níž žila, a o své schopnosti vyjít z náhlého politického pozdvižení vítězně. Jakmile šáh odešel, radikální menšina, ochotná za svou věc bojovat a zemřít, „umírněnou většinu“ zhltla a zakrátko ustavila islamistický řád.

Jistěže, mezi Íránem 70. let a současným Pákistánem jsou hluboké politické a kulturní rozdíly. Írán postrádal nezávislé soudnictví, základní svobody tisku i organizace občanské společnosti. Současný Pákistán do určité míry toto všechno má. Ještě důležitější je, že íránští šíitští duchovní byli organizovaní a politicky činní způsobem, který u pákistánského sunnitského duchovenstva nenacházíme. Pákistánské islamistické strany ostatně ve všelidovém hlasování nikdy nezískali víc než 12%.