0

Bezdůvodně neléčená bolest

BERKELEY – Třikrát v životě (prozatím) jsem dospěl k závěru, že mé porozumění světu bylo zgruntu mylné. Poprvé to bylo po schválení Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1994, když nad tokem financí do Mexika na stavbu továren určených k vývozu na největší spotřebitelský trh na světě převážil příliv kapitálu směřujícího do Spojených států ve snaze najít přívětivější investiční klima. Důsledkem byla ještě v témže roce krize mexického pesa (na jejímž tlumení jsem se jako náměstek ministra financí USA musel podílet).

K mému druhému prozření došlo během podzimu a zimy roku 2008, kdy začalo být zřejmé, že velké banky nemají kontrolu ani nad svým pákovým zadlužením, ani nad účetnictvím svých derivátů a že světové centrální banky neprojevují ochotu ani nemají moc tváří v tvář rozsáhlé finanční krizi udržet agregátní poptávku.

Třetí okamžik nastal právě teď. Dnes čelíme schodku nominální poptávky ve výši 8 % oproti trendu před recesí, nepozorujeme žádné známky vznikající inflace a míry nezaměstnanosti v severoatlantickém prostoru převyšují kterýkoli věrohodný odhad udržitelné míry přinejmenším o tři procentní body. A přesto platí, že ač politici, kteří nedokážou zajistit hospodářský růst a vyšší zaměstnanost, zpravidla propadnou v příštích volbách, lídři v Evropě a USA se dožadují uzákonění politik, které by krátkodobě snížily výstup a zaměstnanost.

Uniká mi tady něco?