0

Jak překonat kodaňský neúspěch

NEW YORK – Krasořečnění vás daleko nedovede. Měsíc po kodaňské klimatické konferenci je jasné, že světoví lídři nedokázali rétoriku o globálním oteplování přetavit v činy.

Bylo samozřejmě hezké, že se světoví lídři dokázali shodnout, že by nebylo dobré riskovat zkázu, v níž by mohlo vyústit zvýšení globálních teplot o více než dva stupně Celsia. Věnovali alespoň pozornost vršícím se vědeckým důkazům. Byly potvrzeny určité principy stanovené v rámcové smlouvě sjednané v roce 1992 v Riu, včetně „společných, leč diferencovaných úkolů a příslušných schopností“. Totéž platí pro dohodu vyspělých zemí, že rozvojovým zemím zajistí „adekvátní, předvídatelné a udržitelné finanční prostředky, technologie a možnost rozvíjet své schopnosti…“

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Neúspěchem Kodaně nebyla absence právně závazné dohody. Skutečným nezdarem bylo, že nedošlo k žádné dohodě jak dosáhnout vznešeného cíle zachránit planetu, o kolik redukovat uhlíkové emise, jak se o břemeno podělit ani jak pomoci rozvojovým zemím. Vedle stovek miliard dolarů rozdaných v letech 2008-2009 bankám se dohodnutý závazek zajistit v období 2010-2012 pro účely adaptace a mitigace částky dosahující necelých 30 miliard dolarů zdá ubohý. Můžeme-li si dovolit vydat tolik peněz na záchranu bank, můžeme si dovolit dát víc na záchranu planety.

Důsledky tohoto neúspěchu jsou už zřetelné: poklesla cena emisních povolenek v systému obchodování s emisemi Evropské unie, což znamená, že firmy budou mít nižší motivaci jak v současnosti snižovat emise, tak investovat do inovací, které budou emise snižovat v budoucnu. Firmy, které chtěly jednat správně a vynaložit peníze na snižování svých emisí, se teď obávají, že by jim takový postup přivodil konkurenční znevýhodnění, neboť ostatní nadále vypouštějí emise bez omezení. Evropské firmy zůstanou konkurenčně znevýhodněné oproti firmám americkým, jež za své emise nic neplatí.

Neúspěch v Kodani pramení z některých hlubokých problémů. Kjótský přístup rozdělil emisní práva, což je cenné aktivum. Kdyby byly emise náležitě omezené, hodnota emisních práv by činila několik bilionů dolarů ročně – není tedy divu, že dochází k haštěřivému dohadování, kdo by je měl získat.

Myšlenka, že ti, kdo v minulosti vypustili víc emisí, by měli dostat víc emisních práv do budoucna, je zjevně nepřijatelná. „Minimálně“ férová alokace pro rozvojové země vyžaduje rovná emisní práva na obyvatele. Většina etických zásad by přitom napovídala, že pokud ve světě rozdělujeme něco, co se rovná „penězům“, měli bychom dát chudým víc (na osobu).

Většina etických zásad by také napovídala, že ti, kdo v minulosti nejvíce znečišťovali, zejména poté, co byl problém roku 1992 uznán, by měli mít menší práva znečišťovat napříště. Taková alokace by ale implicitně přesouvala stovky miliard dolarů od bohatých ve prospěch chudých. Očekávat dohodu v tomto duchu je vzhledem k nesnázím doprovázejícím uvolnění už jen 10 miliard dolarů ročně, natož 200 miliard dolarů ročně, jichž je na mitigaci a adaptaci zapotřebí, jen zbožným přáním.

Možná že je načase vyzkoušet jiný přístup: závazek každé země zvýšit cenu emisí (ať už prostřednictvím uhlíkové daně nebo emisních stropů) na smluvenou úroveň, řekněme 80 dolarů za tunu. Výtěžků by země mohly využít jako alternativ k jiným daním – je přece mnohem rozumnější danit špatné věci než ty dobré. Vyspělé země by část vzniklých zisků mohly využít k plnění povinností pomáhat rozvojovým zemím s adaptací a kompenzovat je za zachování lesů, které sekvestrací uhlíku poskytují globální veřejný statek.

Fake news or real views Learn More

Přesvědčili jsme se, že samotná dobrá vůle nás daleko neposune. Teď musíme propojit vlastní zájem s dobrými záměry, zejména proto, že lídři v některých zemích (zejména ve Spojených státech) se podle všeho obávají konkurence rozvíjejících se trhů i bez výhody, již by mohly získat, pokud by nemusely platit za uhlíkové emise . Hrací plochu by vyrovnal systém přeshraničních daní, uvalených na import ze zemí, kde firmy nemusí za uhlíkové emise řádně platit; takový systém by zároveň ekonomicky a politicky motivoval jednotlivé země k zavedení uhlíkové daně či emisních stropů. Ty by zase ekonomicky motivovaly firmy ke snižování emisí.

Rozhodující je čas. Zatímco se svět loudá, v atmosféře se hromadí skleníkové plyny a slábne pravděpodobnost, že svět splní alespoň dohodnutý cíl omezit globální oteplování na dva stupně Celsia. Kjótskému přístupu, založenému na emisních právech, jsme dali víc než férovou šanci. Vzhledem k zásadním problémům v jeho základech není kodaňský nezdar překvapivý. Nakonec stojí za to dát šanci alternativě.