0

Naše postmoderní krize

BERLÍN – O víkendu 7. až 9. května nahlédla Evropská unie do propasti historického selhání. V sázce byl osud eura a spolu s ním i evropské sjednocení jako celek. Od podepsání Římských smluv v roce 1957 nečelila Evropa tak vážnému politickému nebezpečí. Na povrchu byla hlavním problémem finanční stabilizace Řecka a společné evropské měny, avšak ve skutečnosti měla tato hra název „Záchrana bank, díl II.“.

Kdyby bylo Řecko vyhlásilo státní bankrot, nejenže by se ocitly v ohrožení Portugalsko, Španělsko a další slabší ekonomiky eurozóny, ale Evropa by se stala terčem útoku na své cenné papíry. To by vyvolalo kolaps bank a pojišťoven, které jsou údajně „příliš velké, než aby mohly padnout“, a to nejen v Evropě, ale po celém světě.

Když se hlavy členských států EU sešly v Bruselu, aby se zabývaly řeckou krizí, začal mezibankovní trh, jenž je pro likviditu finančních institucí rozhodující, zamrzat stejně jako po pádu Lehman Brothers v září 2008. Světová finanční soustava se znovu ocitla na okraji srázu. Teprve když členské státy eurozóny a MMF spojily síly a poskytly záchranný balík v objemu 750 miliard eur, podařilo se zabránit dalšímu systémovému krachu.

Kolik sanací však budou lidé v západních demokraciích tolerovat, než se krize globální finanční soustavy promění v krizi západní demokracie? Odpověď je zřejmá: už mnoho ne.