3

Otázka německého vůdcovství

FRANKFURT – Mnozí v krizí stižených zemích eurozóny si stěžují, že pramenem jejich strádání je rigidní režim ekonomického zpřísňování – mimo jiné snižování mezd a penzí, zvyšování daní a prudce rostoucí nezaměstnanost –, který jim vnucuje Německo. Nepřátelství vůči Německu dosáhlo úrovně, jakou jsme v Evropě nezažili od konce druhé světové války.

Přesto lze v Evropě navzdory tomuto antagonismu zaslechnout hlasité volání, aby se Německo ujalo „vůdcovství“. Německo je bezpochyby nejvýznamnější ekonomikou Evropy a s nejnižší nezaměstnaností a poměrně zdravými veřejnými financemi je také ekonomikou s nejlepší výkonností – alespoň momentálně. Od Německa se tedy žádá, aby se ujalo vedení při záchraně eurozóny, což je meta, která je nejen v zájmu celého evropského společenství, ale i Německa, které se všeobecně považuje za zemi, jíž jednotná měna přinesla největší výhodu.

Stížnosti na vnucovaný „teutonský režim“ a volání po německé vůdčí úloze si na první pohled protiřečí – jako by šlo o kontinentální kognitivní nesoulad. Ve skutečnosti se stížnosti a výzvy k vedení vzájemně upevňují. Zavedení úsporných politik na periferii přimělo tyto země požádat o pomoc a domáhat se toho, aby se Německo ujalo vůdčí role tím, že na evropský stůl položí víc peněz.

Nikdo nebude popírat, že Německo má zájem na zachování eura. Proč by tedy nemělo podpořit své partnery finanční výpomocí, aby překonali krizi?