4

Vědomostmi k pokroku

LONDÝN – Přibližně před 236 lety prolomil jeden mladý guvernér z amerického státu Virginia konvence vzdělávací reformy. Ve svém návrhu zákona o obecnějším rozšíření znalostívolal ThomasJefferson po „systému obecných předpisů“, který dosáhne ke všem občanům, „od nejbohatších po nejchudší“. Byl to první krok k vytvoření amerického systému veřejného školství – institucionální sítě, která pomohla urychlit vzestup země do globálního popředí.

Do začátku dvacátého století byly Spojené státy světovým lídrem v oblasti veřejného školství. Investice do vzdělání se staly katalyzátorem hospodářského růstu, tvorby pracovních míst a zvýšené sociální mobility. Jak ukázali Claudia Goldinová a Lawrence Katz, byl to právě americký „excepcionalismus“ ve vzdělání, jenž zemi umožnil nechat za zády evropské státy, které do lidského kapitálu investovaly nedostatečně.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tento týden se vedoucí světoví představitelé scházejí v Oslo na summitu o vzdělání pro rozvoj a poučení z této zkušenosti dnes ani nemůže být relevantnější. V době, kdy je globální ekonomika stále více založená na znalostech, jsou vzdělání a kvalifikace obyvatel určité země pro zajištění její budoucnosti důležitější než kdykoliv dříve. Státům, jimž se nepodaří vybudovat začleňující vzdělávací systémy, hrozí loudavý růst, rostoucí nerovnost a ztracené příležitosti ve světovém obchodu.

V tomto kontextu zní některé dnešní diskuse o vzdělání podivně anachronicky. Ekonom z Harvardovy univerzity Ricardo Hausmannnedávno vyčinil lidem, kteří podle něj „papouškují vzdělání, vzdělání, vzdělání“, za prosazování růstové strategie opírající se „pouze o vzdělání“. Byl to působivý útok na názor, který podle mých nejlepších znalostí nikdo nezastává.

Vzdělání pochopitelně není automatickou cestou k růstu. V zemích, kde institucionální neschopnost, slabá státní správa a špatné makroekonomické řízení brání investicím, je rozšiřování vzdělání receptem na nízkou produktivitu a vysokou nezaměstnanost. V severní Africe ponechal nesoulad mezi vzdělávacím systémem a trhem práce mladé vzdělané lidi bez slušných příležitostí – a tento nesoulad přispěl k revolucím arabského jara.

Nic z toho nesmí zlehčovat životně důležitou roli vzdělání – nejen počtu let školní docházky, ale skutečného učení – jako nezbytné složky růstu. Rozsáhlý výzkum – od prací Adama Smitha a Roberta Solowa až po Garyho Beckera a nejnověji Erika Hanusheka – potvrzuje význam učení při budování produktivního lidského kapitálu. Odchylka o jeden stupeň nahoru od standardního skóre v Programu mezinárodního hodnocení studentů OECD je spojována s dvouprocentním zvýšením dlouhodobého tempa růstu dané země na obyvatele.

Vzdělání nemusí být rychlým lékem na pomalý růst. Zkuste však najít zemi, která úspěšně prošla ekonomickou transformací bez pokroků ve vzdělání.

Také ekonomové ze Světové banky přispěli do debaty o vzdělání několika pochybnými argumenty. Například Shanta Devarajan kritizuje v jednom příspěvku názor, že vzdělání je základním veřejným statkem, který by vlády měly financovat a zajišťovat, a tvrdí, že by se místo toho mělo pokládat za soukromý statek poskytovaný prostřednictvím trhů zákazníkům – tedy rodičům a dětem – usilujícím o soukromý výnos.

Problém je v tom, že vzdělání samozřejmě není veřejným statkem v pravém slova smyslu – v reálném světě je jím pramálo věcí. Je to však „hodnotový“ statek, tedy cosi, co by měly vlády nabízet bezplatně, protože pokud do něj rodiče nedostatečně investují nebo pokud z něj budou vyřazeni chudí lidé, může to znamenat ztrátu řady různých soukromých i společenských výnosů. Například pokrok ve vzdělávání – zejména ve vzdělávání dívek – úzce souvisí se snižováním dětské úmrtnosti, zlepšováním výživy dětí a zdraví matek a také s vyššími mzdami.

Je načase přesunout pozornost od marných diskusí založených na pomýlené logice ke skutečným problémům v oblasti vzdělání – k problémům, které se musí řešit, pokud máme splnit cíl trvale udržitelného rozvoje v podobě zajištění kvalitního primárního a sekundárního vzdělání pro všechny do roku 2030. Summit v Oslo představuje významnou příležitost položit základ úspěchu. V době, kdy 59 milionů dětí ve školním věku a 65 milionů adolescentů nechodí do žádné školy, by se tato příležitost měla chytit za pačesy.

Úspěšný summit by prosadil čtyři klíčové imperativy. Za prvé musí vlády vyčlenit více domácích zdrojů na vzdělání. Jedna podkladová studie k summitu si všímá neúspěšné snahy několika po sobě jdoucích vlád v Pákistánu, kde dnes žije druhý nejvyšší počet lidí bez vzdělání na světě, investovat do školství. V srdci problému stojí politici, které víc zajímá usnadňování daňových úniků bohatým než rozšiřování příležitostí ke vzdělání pro chudé.

Za druhé musí mezinárodní dárci obrátit sestupný trend pomoci určené na vzdělání. I při rozšířené snaze o mobilizaci prostředků bude k dosažení všeobecného nižšího vzdělání zapotřebí pomoc ve výši zhruba 22 miliard dolarů ročně. To je přibližně pětinásobek současné úrovně. Zvláštní vyslanec Organizace spojených národů pro vzdělání Gordon Brown kromě uzavření této propasti správně vyzval také k financování mechanismů zajištění vzdělání dětem postiženým konflikty a humanitárními katastrofami.

Za třetí se vedoucí světoví představitelé musí vážně začít zabývat nerovností. Každá vláda by si měla vytyčit cíle zaměřené konkrétně na snížení nepoměrů v oblasti vzdělávání – ať už tyto nepoměry souvisejí s pohlavím, bohatstvím nebo dělením na vesnici a město – a přizpůsobit těmto cílům své rozpočty. V současné situaci jsou rozdíly obrovské. Například v Nigérii absolvují městští chlapci z nejbohatších 20% domácností v průměru deset let školní docházky, zatímco chudé venkovské dívky ze severních oblastí země mohou očekávat necelé dva roky. Jak ovšem ukazuje jiná podkladová studie k summitu v Oslo, finance určené na vzdělání jsou vychýlené ve prospěch bohatých ve většině zemí.

A konečně musí vlády a rozvojové agentury opustit tržně založené experimenty a věnovat se skutečné systémové reformě. Jednou z klíčových priorit jsou učitelé, kteří potřebují silné pobídky, efektivní výcvik a spolehlivé podpůrné systémy, aby zajišťovali skutečné učení. Vzdělávací systém je koneckonců jen tak dobrý, jak dobří jsou vzdělávací pracovníci.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

V době, kdy se vedoucí světoví představitelé scházejí v Oslo, se budou miliony rodičů zoufale snažit zajistit, aby jejich děti získaly takové vzdělání, jaké si zaslouží – vzdělání, které jim umožní zajistit lepší život sobě i svým rodinám. Pro tyto rodiče je školství zdrojem naděje. Vyviňme pro ně i pro jejich děti maximální úsilí – dlužíme jim to.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.