Universal Images Group/Getty Images

Vězni bolesti

PRINCETON – Egyptský soud minulý měsíc odsoudil 33letou anglickou prodavačku Lauru Plummerovou na tři roky do vězení za pašování 320 dávek tramadolu do země. Tramadol je opioid dostupný v Británii jako lék k tlumení bolesti. V Egyptě, kde se široce zneužívá, je zakázán. Plummerová uvedla, že lék vezla svému egyptskému partnerovi, který trpí chronickou bolestí, a že nevěděla, že porušuje egyptský zákon.

The Year Ahead 2018

The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

Order now

Britská média zaplavily soucitné reportáže o Plummerové tíživém osudu, navzdory tomu, že převážela víc, než kolik může britský lékař předepsat. Ať už se to však má se spravedlivostí a nespravedlivostí Plummerové viny a trestu jakkoli, případ vrhá světlo na téma s mnohem širšími důsledky.

Komise časopisu Lancet pro paliativní péči a tlumení bolesti vydala loni v říjnu působivou zprávu o 64 stranách, ve které tvrdí, že zmírňování bolesti je „globálním imperativem zdravotnictví a spravedlnosti“. Komise s takovým tvrzením nepřichází první, ale její zpráva shrnuje velké množství důkazů, které dokládají závažnost problému. Rok co rok umírá 25,5 milionu lidí v bolestech, neboť jim schází morfin či podobně silný lék proti bolesti. Ze 40 milionů lidí, kteří vyžadují paliativní péči, ji získá pouhých 14 %.

Zpráva začíná vyprávěním lékaře o muži, jemuž rakovina plic působí trýznivé bolesti. Když mu doktor podal morfin, byl překvapen, jak účinně zabral; když ale pacient další měsíc přišel znovu, oddělení paliativní péče došel morfin. Muž řekl, že se týden nato vrátí s provazem; když nebude možné dostat tablety, oběsí se na stromě, který je z okna kliniky vidět. Doktor poznamenal: „Jsem přesvědčen, že to myslel vážně.“

Občané movitých zemí jsou zvyklí slýchat, že získat opioidy je až příliš snadné. Ve skutečnosti je podle údajů od Mezinárodního výboru pro kontrolu omamných látek a Světové zdravotnické organizace (WHO) přístup k těmto lékům otřesně nerovný.

Ve Spojených státech množství dostupných opioidů – léků, které mají na bolest podobné účinky jako morfin – více než třikrát převyšuje to, co potřebují pacienti vyžadující paliativní péči. V Indii – odkud pocházel muž vyhrožující, že se oběsí – nabídka tvoří jen 4 % potřebného množství; v Nigérii jde o pouhé 0,2 %. V USA lidé trpí nadměrným předepisováním opioidů, zatímco v rozvojových zemích často trpí kvůli jejich nedostatečnému předpisování.

Ačkoli obecně jsou opioidy špatně dostupné chudým lidem, hlavní problém protentokrát není v jejich nákladnosti: každá z dávek nepatentovaného morfinu s okamžitým uvolňováním stojí pár centů. Komise časopisu Lancet uvádí, že „nezbytný balíček“ léků by zemi s nižšími středními příjmy vyšel ročně na pouhých 0,78 dolaru na osobu. Celkové náklady na zacelení „mezery v léčbě bolesti“ a zajištění všech nezbytných opioidů by při nejnižších maloobchodních cenách dosáhly pouhých 145 milionů dolarů ročně (je nespravedlivé, že chudší země často opioidy vyjdou dráž než ty bohatší). V kontextu celosvětových zdravotnických výdajů je to pakatel.

Lidé trpí, protože zmírňování bolesti není prioritou veřejné politiky. To má tři hlavní vysvětlení. Zaprvé se medicína zaměřuje víc na udržení lidí naživu než na zachování kvality života. Pacienti trpící několik málo měsíců na konci života mučivými bolestmi dále často nejsou právě v dobrém postavení, aby se domáhali lepšího zacházení.

Třetí a asi nejdůležitější je opiofobie. Nemístný strach, že když se povolí nasazování opioidů v nemocnicích, podnítí to ve společnosti závislost a kriminalitu, vyústil v přísná omezení jejich užívání a kliničtí lékaři nejsou školeni, aby je v případě potřeby předepsali.

Opioidy sice mohou být škodlivé a návykové, jak dokládá současná americká krize, ale skutečnost, že něco může být nebezpečné, není dostatečným důvodem k extrémním omezením klinického využití. Když očekávané přínosy zřetelně převyšují očekávané újmy, riziko je oprávněné. Tvůrci politik v rozvojovém světě volí cestu svazování morfinu a dalších nezbytných paliativních léků tím, co WHO nazývá „přehnaně restriktivními regulemi“. Špatná či nulová dostupnost není opodstatněná lékařsky ani morálně.

Vytvořit systém, který zajistí dostatečnou dostupnost morfinu, aniž by pobízel k nadměrnému předepisování či únikům léku na černý trh, je obtížné, leč ne nemožné. Komise časopisu Lancet obrací pozornost k indickému státu Kérala, kde komunitně založená paliativní péče stojí na vyškolených dobrovolnících a dále se opírá o mezinárodní spolupráci s WHO, univerzitními výzkumníky a nevládními organizacemi. Nevyskytly se pobídky k nadměrnému předepisování opioidů ani důkazy o jejich zneužívání.

Jiným vzorem hodným studia, uvádí komise, je Uganda, kde státní zdravotnictví zásobuje perorálním morfinem hospic provozovaný nevládní organizací.

Laura Plummerová pašováním léků proti bolesti nepochybně projevila nerozum; zážitky z egyptské věznice budou osobní tragédií. Pokud je však její líčení pravdivé, je také obětí přehnaně přísných omezení opioidů, která jejímu příteli znemožnila získat tramadol legálně.

Plummerové případ tedy upozorňuje na obecnější trápení: vlády v zajetí opiofobie upírají mnoha občanům rozvojových zemí účinnou úlevu od bolesti. Není to jen hloupé; řečeno slovy komise časopisu Lancet je to také „lékařské, zdravotnické a mravní selhání a travestie spravedlnosti“.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/SfwYQPR/cs;