6

Jedna velká unie

PAŘÍŽ – Nejčerstvějším lékem předkládaným jako řešení dlouhotrvající krize eura se v posledních několika týdnech stala myšlenka vytvoření evropské bankovní unie. Ať už jsou však přínosy bankovní unie jakékoli – a je jich celá řada –, návrhy na její založení vyvolávají víc otázek, než v současnosti dokážeme zodpovědět.

Motivace těch, kdo bankovní unii prosazují, se markantně liší. Někteří, zejména na jihu Evropy, ji považují za prostředek přesunutí břemene podpory tamějších bank na ty, kdo mají plnější kapsy. Jiní, hlavně v řadách bruselské eurokracie, ji pokládají za další velký krok při budování evropského superstátu. Teologové z Evropské komise, opření o náznak z posvátného odkazu Římské smlouvy na „stále užší svazek“, pohlížejí na každou krizi jako na příležitost k prosazování své federalistické agendy.

Evropská centrální banka se projevila přemýšlivěji, leč s nemenším nadšením, když prohlásila, že bankovní unie by měla mít tři cíle. Zaprvé, silnější dohled napříč eurozónou by měl posílit finanční integraci, „zmírnit makroekonomické nevyváženosti“ a zlepšit provádění měnové politiky. Jak by společný unijní kontrolor řešil problém nevyvážeností, se sice nevysvětluje, ale je to zajisté úctyhodná meta.

Druhým cílem by mělo být „zpřetrhat vazbu mezi bankami a suverény“, což byl obzvlášť nebezpečný rys loňského roku, a třetím je „prostřednictvím adekvátních příspěvků finančního průmyslu minimalizovat rizika pro daňové poplatníky“. Třetího cíle by sice bylo možné dosáhnout stát od státu, ale je zajisté obhajitelné, že plošnými bankovními odvody čili celoevropskou daní z finančních transakcí by se zamezilo konkurenčním pokřivením.