O svatých a o služebnictvu

MOSKVA: V červenci roku 1918 byl čekistickým úderným komandem popraven ve sklepení jednoho domu uralského města Jekatěrinburgu poslední car Mikuláš II., jeho rodina, tři služebníci a rodinný doktor. Jejich těla byla poté rozsekána, zasypána nehašeným vápnem, spálena, pohřbena, vykopána, a znovu pohřbena v neoznačeném hrobě. V létě roku 1998 byla znovu, s velkými poctami pohřbena v Saint Petersburgu.

Letos v létě Ruská ortodoxní církev členy naši poslední královské rodiny kanonizovala coby mučedníky. Ovšem ti čtyři služebníci, jež zahynuli společně s carskou rodinou, kanonizováni nebyli. Ti čtyři mohli odejít; mohli si zvolit odchod, ale neučinili tak. Nikdy se neptali, zda se jejich osudem stanou chyby jejich Pána. Nikdy neočekávali žádné výhody nebo odměny. Byli věrní až do samotného konce a za svoji věrnost byli zabiti.

Naše rodina, po všechna ta stalinovská, kruščevovská a brežněvovská léta, si také držela služebnictvo. Bylo jich mnoho a vykonávali rozličné úkoly. Nikdy jsme je ovšem nenazývali sloužícími; to nebylo slušné slovo. Když jsem si jako malá holka čítávala příběhy o králích a grandech obklopených sloužícími, mé dětské srdéčko plakalo na těmi zločiny proti rovnosti a spravedlnosti. Ne, tito lidé, kteří s námi žili, kteří pro nás vařili, kteří chodili na vycházky s našimi dětmi v kočárcích, myli okna a pečovali o naše kožichy, nebyli nikdy nazýváni sloužícími. Měli svá jména a nikdy by nebyli požádáni, aby vykonali nějaký odporný či nebezpečný úkol.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/RBDedNA/cs;