0

O bankách a sanacích

PALO ALTO – První známky oživení průmyslové výroby, které už jsou v Asii silné, dávají naději ve skromné zotavení ze současné hluboké globální recese. Silná a trvalá hospodářská expanze je však nepravděpodobná, dokud nedosáhneme pokroku při řešení problému toxických aktiv, která otravují účetní rozvahy finančních institucí a vyvádějí z míry politiky téměř všude na světě.

Finanční systém je složitá interakce věřitelů a dlužníků, kupujících a prodávajících, střadatelů a investorů. Když funguje dobře, vyvažuje rizika s odměnami a novátorství s bezpečností.

Banky a další finanční společnosti si půjčují nakrátko – v posledních letech stále více na trhu s komerčními cennými papíry, nikoliv z vkladů – a samy půjčují nadlouho s vyššími úrokovými sazbami, čímž na sebe berou jak úvěrové riziko (spojené s platební neschopností), tak i riziko úrokové sazby. Transakce s vypůjčenými penězi zvyšují výnosy, když je situace příznivá, ale zároveň jsou velmi riskantní, když se situace nevyvíjí dobře. Není tedy překvapivé, že největší zkrachovalé finanční společnosti – Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac, AIG a Lehman Brothers – vykazovaly nejvyšší objem těchto transakcí, který 30krát až 40krát převyšoval jejich kapitál.

V letech 2002-2007 byly biliony dolarů rozpůjčovány na špatné i dobré hypotéky, půjčky na koupi automobilu, kreditní karty, komerční nemovitosti, akcie a další věci, přičemž dlužníci i věřitele (většinou) předpokládali, že v dohledné budoucnosti bude pokračovat silný hospodářský růst, vzestup cen nemovitostí i snadná dostupnost levných úvěrů. Jakmile však hudba přestala hrát, hodnota aktiv se zřítila dolů. Vzhledem ke složitosti sekuritizovaných úvěrových balíčků, které se prodávaly po celém světě – bilaterálně přes přepážku – jako kusy nejrůznějších tranší, neměl nikdo jistotu, kdo co vlastní nebo jakou to má cenu.