15

Obama a otázka za 400 000 dolarů

NEW YORK – Stanice Fox Business škodolibě oznámila, že bývalý americký prezident Barack Obama přijme 400 000 dolarů od wallstreetské investiční firmy Cantor Fitzgerald a promluví letos v září na konferenci o zdravotnictví. Mezi lidmi, které tato zpráva zklamala nejvíce, patří i někteří z těch, jichž si velmi vážím. Například senátorka Elizabeth Warrenová tvrdí, že ji Obamovo rozhodnutí „znepokojilo“, a senátor Bernie Sanders ho pokládá za „nevkusné“. Domnívám se však, že na Obamově volbě lze nalézt i pár pozitivních znaků.

S Obamou jsem se setkal dvakrát a v obou případech na mě udělala silný dojem jeho přirozená vřelost a laskavost. Poprvé to bylo 7. listopadu 2010, kdy tehdejší indický premiér Manmóhan Singh uspořádal pro Obamu večeři ve své rezidenci v Dillí. Indická ekonomika se tehdy vyznačovala rychlým zotavením se z finanční krize z roku 2008. Když mě Singh představil jako hlavního ekonomického poradce indické vlády, prokázal Obama cit pro pohotové odpovědi. Ukázal na svého ministra financí Timothyho Geithnera a řekl mi: „Měl byste dát tomuhle člověku pár tipů.“

Naše druhé setkání se uskutečnilo v lednu 2015, několik týdnů před další Obamovou oficiální návštěvou Indie. Obamovi poradci mě pozvali do Bílého domu, abych prezidenta informoval o stavu indické ekonomiky v rámci diskuse o indicko-amerických vztazích za účasti tří nebo čtyř osob. Tuto schůzku dnes řadím mezi své nejpamátnější vůbec, protože se domnívám, že Obama přijal radu, kterou jsem mu na ní dal. Už samotný tento fakt mě vede k tomu, abych mu nabídl další radu i nyní, když přijal kontroverzní honorář za vystoupení.

Obamova dohoda s firmou Cantor Fitzgerald jasně ukazuje, jak se ekonomie firmy v posledních desetiletích změnila. V této éře globalizace a přesycení informacemi se všichni horečně ucházejí o pozornost všech ostatních. Speciální hamburger v jídelním lístku vaší restaurace nemá žádnou hodnotu, pokud o něm lidé nevědí. A v situaci, kdy tolik výrobců soupeří o pozornost spotřebitelů, jsou marketing a propagace stále důležitější – a dražší.

Co platí pro hamburgery, přitom platí i pro poradenské firmy a poskytovatele finančních služeb. Značky a komunikace dnes zaujímají významnější místo než v kterékoliv předchozí éře. Dokážete-li v dnešním digitálním a globalizovaném světě vyslat lidem signál, že něco na vaší firmě je speciální, můžete shrábnout velké zisky.

Pro firmu Cantor Fitzgerald je takovým signálem přítomnost nedávného prezidenta. Firma uzavřela s Obamou dohodu a nabídla mu podíl na koláči, který se má díky němu už brzy zvětšit. Kdyby si byl Obama řekl o mnohem nižší honorář – řekněme o 50 000 dolarů –, vyhnul by se sice kritice, ale zároveň by ponechal wallstreetské investiční firmě 350 000 dolarů navíc.

Někteří pozorovatelé budou samozřejmě považovat Obamovo vystoupení na zářijové konferenci za přitakávání Wall Street – tato stinná stránka by měla Obamu trápit. Jistě je pravdou, že kdyby Obama přijal pozvání od Národního sdružení střelců, nikdo by jeho rozhodnutí nemohl pokládat za nic jiného než za zradu. Wall Street je však jiný, poněvadž představuje nedílnou součást nové světové ekonomiky a nelze ho z ní jednoduše odstranit. Je třeba ho napravit pomocí důkladně promyšlených řešení.

Firmy začaly využívat bývalé prezidenty k vylepšení jména své značky v 70. letech a tato praxe začala bít do očí poté, co Ronald Reagan přijal od jedné japonské firmy 2 miliony dolarů za dvě přednášky. Současně se v relativním vyjádření snížila hodnota výroby prodávaného zboží nebo služby a hlavními prioritami se staly marketing, reklama a vyjednávání. Jasně je to patrné na faktu, že dnešní generální ředitelé vydělávají dvousetnásobek mzdy průměrného zaměstnance, zatímco v 50. letech to byl pouhý dvacetinásobek.

Je povzbudivé, že někteří lidé, které systém obohatil, souhlasí s potřebností jeho změny, a dokonce takový výsledek prosazují. Přitom narážejí v podstatě na stejnou otázku, jakou si filozof Bertrand Russell položil v roce 1932 ve svém kontroverzním eseji v deníku New York American: „Měli by socialisté kouřit kvalitní doutníky?“ (Mimochodem, Russellova odpověď zněla kladně.)

Přesto je zapotřebí, aby si větší počet lidí uvědomil, že ze změněné světové ekonomiky se zrodily extrémní nerovnosti, které představují „veřejné zlo“ – například nadměrné emise CO2. A také musíme pochopit, že úkoly snižující nerovnost, například boj s klimatickými změnami, nelze ponechat na trhu. Potřebujeme chytřejší regulace, vyšší zdanění bohatých – tedy pravý opak toho, co chce učinit americký prezident Donald Trump – a cílená omezení příjmů firemních hlavounů v poměru k zaměstnancům.

Naše současné nesnáze nejsou v převážné míře chybou jediného člověka nebo skupiny. Rozvoj a prosazování pokrokové agendy je však dnes společnou zodpovědností všech. Moje odpověď na Russellovu otázku tedy zní, že idealisté bojující za větší rovnost by se v chudé zemi neměli snažit kouřit drahé doutníky; pokud už jsou však beznadějně závislí, nesmějí se svého idealismu vzdát jen proto, že se nedokážou vzdát doutníků.

Totéž platí i pro Obamu. Musí dál kritizovat Wall Street a systémovou past, v níž jsme se ocitli. A když už přijal 400 000 dolarů, měl by je využít k boji proti nerovnosti a k podpoře pokrokovější agendy tak, aby jeho následovníci podobné nabídky vůbec nedostávali.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.