O’Neillův ostudný výrok

Ve Washingtonu se do módy patrně dostal nový přístup k veřejné politice: stojíte-li před problémem, který má dvě možná řešení, vyberte si to, které bude stát nejméně. V akci jsme tento princip viděli, když Bushova vláda odstoupila od kjótské dohody o globálním oteplování. Teď se jej washingtonští pokoušejí uplatnit v oblasti mezinárodních financí, přičemž precedentem se zde má stát přístup amerického ministerstva financí ke krizi v Argentině. Nákladová interpretace mezinárodních finančních krizí vychází z principu, kterému ekonomové říkají „morální riziko“ – investoři mají větší zálusk na rizikové podniky, protože získávají implicitní záruky, jež je chrání před možnými ztrátami. Tyto „záruky“ poskytují vlády, když zachraňují banky na pokraji bankrotu, nebo centrální banky, když stabilizují směnný kurz domácí měny cizí měnou, nebo mezinárodní společenství, když poskytuje balíčky finanční pomoci zemím utápějícím se v potížích. Aby toto řešení uspělo, je podle zastánců této teorie nutné, aby země zpřísnily regulaci a dohled nad finančním sektorem a uvolnily směnný kurz měny, a aby mezinárodní společenství zastavilo svou finanční pomoc. Takové a podobné teorie sice vždy dobře osvětlí poslední krizi, ale nikdy nejsou s to úspěšně předpovědět krizi následující. Kritické zadlužení zemí Latinské Ameriky v roce 1982 měly mít na svědomí velké daňové deficity a nepřiměřeně vysoké půjčky veřejného sektoru, jež pak vedly k ambiciózně pojatému návrhu reformy státní administrativy. Když však potom navzdory solidnímu stavu státní poklady vypukla v roce 1994 krize v Mexiku, stala se jejím viníkem nízká a klesající míra domácího spoření. Latinská Amerika se pak podobně jako východoasijské ekonomiky měla soustředit na posílení domácích úspor prostřednictvím takových opatření, jako je reforma systému sociálního zabezpečení. V roce 1997, když krize zasáhla východní Asii – tedy státy s nejvyšší mírou spoření na světě –, měly nést vinu špatné banky a velký objem krátkodobých dluhů. Pokud jde o Argentinu, ta, jak se zprvu zdálo, udělala vše naprosto správně, když se vydala na desetiletou cestu strukturálních reforem. Po zastavení hyperinflace a nastolení cenové stability zredukovala veřejný sektor, privatizovala nejen ocelárny, petrolejářské podniky, banky či letecké společnosti, ale i vodárny, dálnice, poštovní služby a dokonce i správu sociálního zabezpečení. Zavedla sofistikovanou strategii správy státního dluhu, která prodloužila splatnost pohledávek, a nejpřísnější bankovní předpisy v rozvojovém světě, jež dovolily nejvýznamnějším světovým bankám, aby ovládly argentinský finanční sektor. A dnes, přes tříletou recesi, se pokouší zmenšit už tak zanedbatelný daňový schodek na nulu. Tak proč je to s Argentinou tak zlé? Nejvěrohodnější teorie vychází ze sebenaplňujících se očekávání. Když mají trhy strach, že země nezaplatí své dluhy, začnou požadovat vyšší úrokové sazby, díky nimž pak země tím spíše nemohou či nechtějí své dluhy splatit, což jen potvrzuje počáteční obavu. V případě Argentiny vysoké úrokové sazby vládě téměř znemožnily, svůj dluh srovnala zpomalováním hospodářského růstu a snižováním příjmů z daní a současným přemrštěným zvyšováním nákladů na půjčky. Investování do argentinských obligací bylo najednou vysoce riskantní a tím se potvrdila oprávněnost vysokých úrokových sazeb. Proto jakmile udeří krize, je hlavním úkolem politiků splnit očekávání trhu. Ale vesměs ve všech úspěšných případech – např. Mexiko a Argentina v roce 1995, Korea v roce 1998 a Brazílie v roce 1999 – nejlépe fungovalo spojení domácí adjustace a mezinárodní podpory. Domácí adjustace je jasným znamením, že lze čekat pozitivní výsledek, a mezinárodní pomoc k tomuto výsledku popohání trh. Někdy musí mít mezinárodní pomoc podobu finanční výpomoci; jindy stačí vyslovený příslib. Z tohoto pohledu je pak chování ministerstva financí USA jednou ze zásadních příčin dnešní malátnosti argentinské ekonomiky. Nakonec, když už byla krize v plném proudu, musela Argentinu za její snahu o nápravu pochválit poradkyně pro národní bezpečnost Condoleeza Riceová, ačkoli to tradičně dělá právě ministerstvo financí. Když pak ale konečně promluvil ministr financí Paul O’Neill, slova Riceové kategoricky popřel. Listu The Economist řekl, že za krizi si může Argentina sama, protože nemá dostatek exportního průmyslu a není ochotna to žádným způsobem řešit. Spolu s tím zamítl obavy z přenosu této krize na jiné země, když se reportéra zeptal: „A myslíte si, že si to někdo bude ještě za pět let pamatovat?“ Trhy si pochopitelně tato slova přetlumočily jako výzvu k pesimismu. Mohl být O’Neill opravdu tak neznalý věci, aby řekl, že Argentina – vzor latinskoamerických reforem – neudělala za posledních deset let vůbec nic? Anebo snad chtěl naznačit, že argentinský reformní program, inspirovaný navíc Spojenými státy, byl chybný a že by se Argentina měla inspirovat průmyslovou politikou v japonském stylu? Rozruch, jež lehkomyslná slova ministra financí způsobila, nakonec dohnal prezidenta Bushe k tomu, aby do Argentiny s průzkumnou misí vyslal muže číslo dvě na ministerstvu, Johna Taylora, jenže skutečnosti, s nimiž se vrátil, mohly být známy už dávno, jen kdyby někdo dříve projevil o trochu více zájmu. Jak se Ministerstvo financí Spojených států amerických mohlo zachovat tak krátkozrace? Odpověď je prostá: optikou morálního rizika vidí ministerští úředníci jen lehkovážné investory z Wall Street, kteří potřebují dostat přísnou lekci. Argentina se vlastně stala jen prostředkem, který měl z Washingronu doručit zprávu do New Yorku. Je-li ovšem správný druhý pohled na věc, pak americké ministerstvo financí nezodpovědně nastartovalo pesimistická tržní očekávání, když osočilo vážně míněné reformní snahy a odepřelo finanční pomoc, která mohla vývoj očekávání trhu zvrátit. Rozvíjející se ekonomiky – včetně Argentiny – se navzdory vrtochům mezinárodních kapitálových trhů svědomitě snaží vzít za vlastní tržní otevřenost a globalizaci. Avšak O’Neillovy kroky a výroky, jež zbytečně zhoršují útrapy, které k těmto reformám nevyhnutelně patří, by snadno mohly toto úsilí oslabit.
http://prosyn.org/hflQCBj/cs;
  1. Chris J Ratcliffe/Getty Images

    The Brexit Surrender

    European Union leaders meeting in Brussels have given the go-ahead to talks with Britain on post-Brexit trade relations. But, as European Council President Donald Tusk has said, the most difficult challenge – forging a workable deal that secures broad political support on both sides – still lies ahead.

  2. The Great US Tax Debate

    ROBERT J. BARRO vs. JASON FURMAN & LAWRENCE H. SUMMERS on the impact of the GOP tax  overhaul.


    • Congressional Republicans are finalizing a tax-reform package that will reshape the business environment by lowering the corporate-tax rate and overhauling deductions. 

    • But will the plan's far-reaching changes provide the boost to investment and growth that its backers promise?


    ROBERT J. BARRO | How US Corporate Tax Reform Will Boost Growth

    JASON FURMAN & LAWRENCE H. SUMMERS | Robert Barro's Tax Reform Advocacy: A Response

  3. Murdoch's Last Stand?

    Rupert Murdoch’s sale of 21st Century Fox’s entertainment assets to Disney for $66 billion may mark the end of the media mogul’s career, which will long be remembered for its corrosive effect on democratic discourse on both sides of the Atlantic. 

    From enabling the rise of Donald Trump to hacking the telephone of a murdered British schoolgirl, Murdoch’s media empire has staked its success on stoking populist rage.

  4. Bank of England Leon Neal/Getty Images

    The Dangerous Delusion of Price Stability

    Since the hyperinflation of the 1970s, which central banks were right to combat by whatever means necessary, maintaining positive but low inflation has become a monetary-policy obsession. But, because the world economy has changed dramatically since then, central bankers have started to miss the monetary-policy forest for the trees.

  5. Harvard’s Jeffrey Frankel Measures the GOP’s Tax Plan

    Jeffrey Frankel, a professor at Harvard University’s Kennedy School of Government and a former member of President Bill Clinton’s Council of Economic Advisers, outlines the five criteria he uses to judge the efficacy of tax reform efforts. And in his view, the US Republicans’ most recent offering fails miserably.

  6. A box containing viles of human embryonic Stem Cell cultures Sandy Huffaker/Getty Images

    The Holy Grail of Genetic Engineering

    CRISPR-Cas – a gene-editing technique that is far more precise and efficient than any that has come before it – is poised to change the world. But ensuring that those changes are positive – helping to fight tumors and mosquito-borne illnesses, for example – will require scientists to apply the utmost caution.

  7. The Year Ahead 2018

    The world’s leading thinkers and policymakers examine what’s come apart in the past year, and anticipate what will define the year ahead.

    Order now