7

Dobří lidé, špatný úsudek

NEW YORK – Vidkun Quisling, norský válečný fašistický vůdce, jehož jméno se stalo synonymem kolaborace se zlem, bydlel s manželkou v dosti grandiózní vile nedaleko Osla. V této vile dnes sídlí Norské centrum pro výzkum holocaustu a náboženských menšin, což je hezká proměna poskvrněného místa.

Počátkem letošního roku jsem toto centrum navštívil, abych si prohlédl úchvatnou expozici věnovanou první ústavě nezávislého Norska, vyhlášené v roce 1814. Byl to pozoruhodně osvícený a pokrokový dokument, který sestavili vzdělaní učenci znalí historie, práva a filozofie. Někteří byli experty na řeckou antiku, jiní na starou hebrejštinu, ale všichni patřili k zapáleným čtenářům Kanta a Voltaira.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Ve zmíněné ústavě však existuje jedna neobvyklá klauzule: článek II prohlašuje svobodu vyznání v luteránském státě, ovšem s výhradou, že „Židé budou mít stále zakázáno vstupovat do Říše“. Toto ustanovení bylo už tehdy zvláštní. Napoleon, který ve stejném roce utrpěl porážku, totiž zajistil Židům na dobytých územích občanská práva. A krátce předtím, než se klauzule stala součástí norského práva, udělil dánský král Židům ve své říši občanství.

Na norské ústavě z roku 1814 však není nejzajímavější, že tuto klauzuli obsahuje, nýbrž proč ji obsahuje. Intelektuálové, kteří ústavu vytvořili, nebyli vedeni rasistickými motivy; nepředpokládali, že Židé jsou biologicky podřadní. Jejich argumenty vycházely spíše z kultury a víry – přesvědčení a zvyklosti Židů se pokládaly za neslučitelné s moderními osvícenými západními hodnotami.

Jeden z autorů ústavy, Frederik Motzfeldt, tvrdil, že se Židé nikdy neasimilují s obyvateli jakékoliv země. Jiný autor prohlašoval, že judaismus podněcuje své stoupence k podvádění křesťanů a dalších Nežidů. Židé, věřilo se, budou vždy představovat „stát ve státě“.

Autoři ústavy si nepochybně uvědomovali, že Židé byli v jiných zemích dlouho pronásledováni, avšak dospěli k závěru, že to není norský problém. Pro Norsko bylo podle nich nejlepší nedopustit, aby se tito lidé vůbec stali občany země. Experti na hebrejskou kulturu vysvětlovali, že judaismus a norská ústava jsou neslučitelné. Jedinou ústavou, kterou podle nich Židé uznávají, je Mojžíšův zákon, a proto je třeba se ho obávat podobně, jako se moderní kritikové islámu obávají práva šaría.

Hlavním předmětem sporu tedy nebyla rasa, nýbrž náboženství – ačkoliv se tyto dva pojmy snadno pletou. Håkon Harket, největší současný norský expert na téma protižidovské klauzule, to vysvětluje takto: „I ti, kdo bojovali za občanská práva pro Židy, měli často ambici osvobodit Židy od judaismu.“

Je třeba poukázat na paralely se současnými představami o muslimech a islámu. Také dnes se osvícení často používá jako zkratka pro západní hodnoty, které údajně ohrožuje „islamizace“. Také dnes varují lidé před muslimskými podvodníky, před státy ve státě i nemožností asimilace a pokládají za nezbytné, aby zarytí sekularisté osvobodili nevzdělané muslimy od jejich víry.

Jistě, v roce 1814 neexistoval židovský ekvivalent násilného džihádismu, který dnes otravuje vztahy mezi muslimy a Západem. Z tehdejší norsk�� ústavy a pomýlené protižidovské klauzule, která byla mimochodem o pár desítek let později zrušena, si přesto můžeme vzít několik ponaučení. I slušné motivy mohou vést ke špatnému úsudku a znalosti (islámu či judaismu) nejsou ochranou proti hloupým myšlenkám.

Nejdůležitější ponaučení však zní, že je vždy pošetilé – ba přímo nebezpečné – soudit lidi podle toho, v co podle našeho názoru věří. Předpokládat, že všichni muslimové díky svému náboženskému založení přemýšlejí stejně a že mají „kolektivní mysl“ namísto jednotlivých myšlenek, je stejně velkou chybou jako předpokládat, že známe mysl Židů, křesťanů či kohokoliv jiného. A tvrdit, že něco tak rozmanitého a někdy i mnohoznačného, jako je náboženská víra, lze díky několika prastarým textům naroubovat na nějaké pevné ideologické stanovisko, to už je naprosto zavádějící.

Na Západě existují populističtí demagogové, kteří by zakázali korán a zabránili muslimům v imigraci do jejich vlasti. Mají řadu stoupenců, jichž možná přibývá, protože je živí všeobecné obavy z rozšíření blízkovýchodního terorismu. Zatím však nepředstavují většinu a přesvědčení, že se Západ ocitl v bezprostředním ohrožení „arabizací“ či „islamizací“, se zatím nestalo hlavním myšlenkovým proudem.

Přesto i politikům hlavního proudu hrozí, že se třeba i z nejlepší vůle dopustí týchž chyb jako v roce 1814 členové norského ústavodárného shromáždění. Například britský premiér David Cameron se snaží šlápnout na krk islamistickému extremismu zákazem vyjadřování myšlenek, které podle názoru vlády tento extremismus propagují či oslavují. Lidé, kteří „odmítají naše hodnoty“, budou stíháni, prohlásil britský premiér, „ať už jsou jejich prostředky násilné či nikoliv“.

Cameron není znám jako rasista ani fanatik. Snaží se řešit reálný problém: propagaci násilných extremistických ideologií. Za násilné činy by lidé rozhodně měli být potrestáni, avšak postihovat je jen za to, co si myslí – nebo v horším případě za to, co si myslíme, že si myslí –, zavání honem na čarodějnice.

Fake news or real views Learn More

Cameron má pravdu: „klíčové hodnoty“ jako „demokracie a tolerance“ jsou vznešené a měly by se bránit. Těžko se však domnívat, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je zakazovat názory nebo trestat ty, kteří nedělají nic jiného, než je vyjadřují.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.