17

V Severní Koreji vypršel čas

NEW YORK – Experti se stále více shodují v názoru, že první skutečná krize prezidentského působení Donalda Trumpa by se mohla týkat Severní Koreje a konkrétně její schopnosti umístit jadernou hlavici na jednu či více balistických raket s dostatečným doletem a přesností na to, aby mohly zasáhnout pevninské území Spojených států. Krize by mohla vzniknout i z dalších faktorů: z velkého zvýšení počtu jaderných hlavic, které Severní Korea vyrábí, z důkazů, že prodává štěpné materiály teroristickým skupinám, nebo z nějaké formy nasazení konvenčních vojenských sil proti Jižní Koreji či americkým jednotkám rozmístěným v této zemi.

Nesmíme ztrácet čas: ke kterékoliv z těchto událostí by mohlo dojít během příštích měsíců nebo nejvýše let. Strategická trpělivost – tedy přístup, který k Severní Koreji od počátku 90. let zaujímaly všechny americké administrativy – se vyčerpala.

Jednou z možností by bylo smířit se s trvalým růstem kvantity i kvality severokorejského jaderného a raketového arzenálu jako s něčím nevyhnutelným. USA, Jižní Korea a Japonsko by v takovém případě reagovaly kombinací protiraketové obrany a odstrašení.

Problém tkví v tom, že protiraketová obrana je nedokonalá a odstrašení nejisté. Jedinou jistotou je, že selhání kterékoliv z těchto složek by mělo nedozírnou cenu. Za těchto okolností by Japonsko a Jižní Korea mohly přehodnotit otázku, zda i ony nepotřebují jaderné zbraně, což by zvýšilo riziko nových a potenciálně destabilizujících závodů ve zbrojení v regionu.

Druhý soubor možností by zahrnoval použití vojenské síly, ať už proti sílící severokorejské hrozbě, nebo proti hrozbě, která by byla vyhodnocena jako bezprostřední. Problémem tohoto přístupu je nejistota, zda by vojenské údery dokázaly zničit všechny rakety a hlavice Severu. I kdyby to však bylo možné, Severní Korea by se pravděpodobně pomstila nasazením konvenčních vojenských sil proti Jižní Koreji. A vzhledem k tomu, že Soul i americké jednotky rozmístěné v Jižní Koreji jsou snadno v dosahu několika tisíc severokorejských děl, vyžádala by si tato varianta obrovské ztráty na životech a na majetku. Nová jihokorejská vláda (která se za dva měsíce ujme úřadu) se dozajista postaví proti jakémukoliv postupu, který by mohl vyústit v takový scénář.

Někteří lidé se proto přiklánějí k variantě změny režimu v naději, že nové severokorejské vedení by mohlo být rozumnější. Pravděpodobně by tomu tak bylo, avšak vzhledem k uzavřenosti Severní Koreje zůstává zajištění takového výsledku spíše zbožným přáním než seriózní politikou.

To nás přivádí k diplomacii. USA by (po důkladných konzultacích s vládami Jižní Koreje a Japonska a v ideálním případě i na pozadí dalších rezolucí a hospodářských sankcí OSN) mohly navrhnout přímá jednání se Severní Koreou. A po započetí rozhovorů by americká strana mohla navrhnout dohodu: Severní Korea bude souhlasit se zmrazením svých jaderných a raketových kapacit, což si mimo jiné vyžádá ukončení veškerých testů válečných hlavic i raket a umožnění přístupu mezinárodních inspektorů, kteří budou ověřovat dodržování dohody. Sever by se také musel zavázat, že neprodá jakékoliv jaderné materiály jakékoliv jiné zemi či organizaci.

Výměnou za to by USA a jejich partneři nabídli KLDR vedle přímých rozhovorů také zmírnění sankcí. USA a další země by rovněž mohly souhlasit s podpisem – více než 60 let po skončení korejské války – mírové dohody se Severem.

Severní Korea by si mohla (v některých směrech podobně jako Írán) ponechat v záloze jadernou variantu, ale nesměla by ji proměnit v realitu. Obavy z rozsáhlého porušování lidských práv v Severní Koreji by se zatím neřešily, ačkoliv by lídři země dostali na srozuměnou, že k normalizaci vztahů (nebo k ukončení sankcí) nemůže dojít, pokud útisk zůstane normou. Plná normalizace styků by zároveň vyžadovala, aby se Severní Korea vzdala svého jaderného zbrojního programu.

Současně s tím by USA měly vytyčit meze, jak daleko jsou ochotné zajít. Americko-jihokorejská vojenská cvičení nemohou skončit, protože vzhledem k vojenské hrozbě ze Severu představují nezbytnou složku odstrašení a potenciální obrany. Ze stejného důvodu by bylo nepřijatelné jakékoliv omezování amerických jednotek v zemi či regionu. A veškerá jednání se musí uskutečnit v pevně daném časovém intervalu, aby Severní Korea nemohla používat zdržovací taktiku a v mezidobí vytvářet novou vojenskou realitu.

Může takový přístup uspět? Stručná odpověď zní „možná“. Klíčový bude pravděpodobně postoj Číny. Čínští představitelé nemají režim Kim Čong-una ani jeho jaderné zbraně v lásce, ale ještě víc se jím zajídá vyhlídka kolapsu Severní Koreje a sjednocení Korejského poloostrova se Soulem jako hlavním městem.

Otázka zní, zda by se Čína (kanál, přes který proudí zboží do Severní Koreje a zpět) dala přesvědčit, ať na svého souseda uplatní svůj značný vliv. USA by měly poskytnout záruky, že nevyužijí opětovného sjednocení Koreje k získání strategické výhody, a zároveň varovat Čínu, že současný postup Severní Koreje ohrožuje i její zájmy. Pokračování rozhovorů s Čínou o otázce, jak nejlépe reagovat na možné scénáře vývoje na poloostrově, má rozhodně smysl.

Znovu opakuji: neexistuje žádná záruka, že se diplomatický přístup setká s úspěchem. Ale uspět by mohl. A i kdyby ztroskotal, USA by pak mohly argumentovat tím, že prokazatelně vyvinuly snahu jednat v dobré víře. Za této situace by pro ně nebylo tak obtížné koncipovat alternativní politiku, realizovat ji a později vysvětlit domácímu i mezinárodnímu publiku, proč se pro tuto alternativní politiku včetně nasazení vojenské síly rozhodly.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.