10

Zbrklý spěch Německa za ruským plynem

BRATISLAVA – Za správných okolností se všichni dokážeme projevit jako důvěřiví blázni – a právě to se stane, pokud Evropská unie přivítá projekt Nord Stream 2, který má zdvojnásobit dodávky zemního plynu z Ruska přes Baltské moře do Německa. Podle pěti evropských společností, které se projektu účastní (každá s 10% podílem), je jejich partnerství s ruským Gazpromem (který vlastní zbylých 50 %) jednoduše komerčním obchodním podnikem. Ve skutečnosti jde ale o mnohem víc – nebezpečně víc.

Když byla před deseti lety oznámena dohoda na prvním plynovodu Nord Stream, tehdejší polský ministr zahraničí Radek Sikorski přirovnal tento počin k Paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939 (úmluvě o neútočení mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským svazem). EU s dohodou vyslovila souhlas a Sikorski byl obviněn z groteskního přehánění.

Poté, co Rusko anektovalo Krym a vytrvale podrývá ukrajinskou suverenitu, už Sikorského slova nezní tak exoticky. Gazprom je dnes ještě víc nástrojem politiky Kremlu (a zdroj jeho příjmů); zásobování plynem bylo opakovaně využito k politickému vydírání, zejména s cílem srovnat do latě bývalé sovětské republiky, jako je Ukrajina.

Pro Nord Stream 2 se argumentuje tím, že uspokojí narůstající poptávku EU po plynu. Kapacita stávajících plynovodů mezi EU a Ruskem ale už dnes současnou evropskou poptávku víc než dvojnásobně převyšuje. Podle údajů samotného Gazpromu Rusko v roce 2015 vyvezlo do západní Evropy něco přes 100 miliard krychlových metrů (mkm) zemního plynu – výrazně méně než polovinu stávající kapacity.