3

Jak zvládnout naši městskou budoucnost

NEW YORK – Do konce tohoto století bude naši planetu obývat deset miliard lidí, přičemž 8,5 miliardy bude bydlet ve velkých městech. Mohl by to být důvod k nočním můrám. Při dostatečné politické vůli, vizi a kreativitě – spolu s některými jednoduchými a praktickými změnami politiky – však možná budeme schopni vytvořit města snů.

Velká města představují těžiště hospodářské a společenské síly. Jsou tahouny národního a globálního rozvoje, neboť na jednom místě soustřeďují schopnosti, myšlenky i zdroje. Rychlý rozvoj měst však přináší vysoké náklady. Expandující města pohlcují půdu, která by se jinak využívala k produkci potravin. Vyčerpávají vodní zdroje, tvoří téměř 70% globální spotřeby energie a produkují více než 70% emisí skleníkových plynů.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Má-li být globální růst trvale udržitelný a spravedlivý, budeme muset změnit rovnováhu mezi rychlou urbanizací a neúprosnou spotřebou zdrojů, kterou tato urbanizace přiživuje. Takový je hlavní cíl Konference OSN o trvale udržitelném rozvoji, jež varovala před bezpříkladnými tlaky, které hospodářský růst vyvine v nadcházejících desetiletích na infrastrukturu (zejména na dopravu), bydlení, nakládání s odpady (především s nebezpečnými látkami) a dodávky energie.

Boj za to, aby světová velkoměsta – a tím i globální ekonomika – zůstala dynamická a trvale udržitelná, lze vyhrát pouze rozvojem novátorských způsobů, jak spotřebovávat naše omezené zdroje, aniž by jich ubývalo nebo aniž by se degradovaly křehké ekologické systémy, na kterých jsou města závislá. Chce-li toho svět dosáhnout, musí překonat šest velkých překážek.

Za prvé musíme změnit způsob, jímž města navrhujeme. Stěžejním aspektem veškerého městského plánování musí být trvalá udržitelnost, zejména v pobřežních městech, která budou již brzy čelit ničivým důsledkům klimatických změn. Hustší města efektivněji využívají půdu, snižují potřebu soukromých automobilů a zvyšují kvalitu života, neboť vytvářejí prostor pro parky a přírodu. Také úzce integrované systémy hromadné dopravy dramaticky snižují emise skleníkových plynů.

Za druhé se musíme znovu zamyslet nad tím, jak navrhovat a provozovat budovy, aby spotřebovávaly méně energie – nebo ještě lépe energii vyráběly. Budovy se významně podílejí na emisích CO2, a to kvůli materiálům použitým při jejich stavbě, kvůli požadavkům na chlazení a vytápění i kvůli doplňkovým funkcím, jako jsou dodávky vody, odvádění odpadní vody a nakládání s tuhými odpady. Je zapotřebí, aby naše stavební zákony podporovaly energeticky účinné inženýrské a stavební technologie, což lze podpořit daňovými pobídkami a přísnější regulací. Protože téměř 30% obyvatel měst v asijsko-pacifické oblasti žije ve slumech, bude jednou z našich největších zkoušek zlepšení jejich životních podmínek, aniž tím zpustošíme životní prostředí.

Třetím úkolem je změnit dopravní návyky občanů. To v praxi znamená přesednout ze soukromých automobilů na veřejnou dopravu a ze silnice na železnici. Všude, kde je to možné, bychom se také měli pokusit snížit potřebu cestování jako takového. Dopravní systémy upřednostňující osobní a nákladní automobily způsobují nehody, znečištění a chronické zácpy. Dopravní sektor navíc v roce 2004 představoval 23% veškerých emisí CO2 souvisejících s energetikou a v rozvojových zemích je to nejrychleji rostoucí zdroj emisí. Proto potřebujeme integrovat dopravu, bydlení a využívání půdy, podporovat využívání veřejné dopravy a učinit naše ulice příjemnými a bezpečnými pro pěší chůzi (zejména pro ženy a tělesně postižené občany).

Čtvrtým úkolem je změnit způsob, jak vyrábíme, přepravujeme a spotřebováváme energii. To zahrnuje vývoj efektivnějších energetických systémů a zvýšení našich investic do obnovitelných zdrojů (přičemž, doufejme, vzniknou i nová pracovní místa). Můžeme rovněž podněcovat domácnosti, aby spotřebovávaly méně energie, a firmy aby snižovaly objem energie, kterou vyplýtvají.

Za páté musíme reformovat naše hospodaření s vodními zdroji a vodní infrastrukturu tak, aby se dal tento drahocenný přírodní zdroj používat vícekrát a na úrovni celého města. To vyžaduje, abychom integrovali různé aspekty vodohospodářství, jako jsou dodávky domácnostem, využívání dešťové vody, úprava a recyklace odpadních vod nebo protipovodňová opatření.

A konečně musíme změnit naše nakládání s tuhými odpady, aby se z nich stal zdroj, a nikoliv zátěž. V mnoha rozvojových zemích má 60-80% tuhého odpadu organický původ a při jeho ukládání na otevřené skládky se do atmosféry uvolňuje nadměrné množství metanu. Místní samosprávy, které se potýkají s nedostatkem financí, vynakládají 30-40% rozpočtu na hospodaření s odpady, avšak dostávají za to jen velmi málo. Přesto by se při několika jednoduchých technologických a koncepčních zlepšeních – zaměřených kupříkladu na dosažení vyššího podílu kompostování a recyklace – dalo 90% tohoto odpadu proměnit v něco užitečného, jako například v bioplyn nebo v přírodní palivo.

Fake news or real views Learn More

Těchto šest kroků vyžaduje rozsáhlou a koordinovanou změnu chování a také bude vyžadovat, aby vlády na všech úrovních spolupracovaly, ve velkém měřítku investovaly, sdílely nápady, napodobovaly nejlepší postupy a dlouhodobě plánovaly. Je to monumentální a téměř odrazující úkol, avšak není nesplnitelný. Pokud se ho podaří dosáhnout, dostane možná svět takovou městskou budoucnost, jakou si zaslouží.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.