0

Na nostalgii není čas

Francie a Německo mají proč slavit zázrak svého vzájemného přátelství, zpečetěného před čtyřiceti lety Elysejskou smlouvou. Nemají ale žádný důvod ke spokojenosti s jeho současným stavem. Nemá jej ani Evropa.

Francouzsko-německý antagonismus - takzvané "dědičné nepřátelství" - bylo noční můrou Evropy a světa po valnou část moderních dějin. Winston Churchill ve své slavné řeči na Curyšské univerzitě v roce 1946 naléhal, že "prvním krokem ke znovuvytvoření evropské rodiny musí být partnerství mezi Francií a Německem". Úspěchy poválečné Evropy umožnilo právě francouzsko-německé usmíření, na má němž hlavní zásluhu vůdcovství osobností jako generál de Gaulle a Konrad Adenauer.

Posledním milníkem francouzsko-německého přátelství byla Maastrichtská smlouva, uzavřená v roce 1991. Znovusjednocené Německo se vzdalo své milované Deutsche Mark - nejen proto, aby podpořilo evropskou integraci, ale i proto, aby uklidnilo francouzské obavy nad tím, že se Německo chystá nastolit na kontinentu měnovou hegemonii.

Po legendárních tandemech - de Gaulle a Adenauer, Valéry Giscard d'Estaing a Helmut Schmidt, François Mitterand a Helmut Kohl - však nepřišla žádná další srovnatelná dvojice. Není to jen otázka osobních sympatií mezi Jacquesem Chiracem a Gerhardem Schröderem. Hlubší příčinou nedávného odcizení a národnostní rivality je znovusjednocení Německa, jež narušilo bilaterální rovnováhu.