1

Genocidám se nevyhneme

,,Nikdy více,`` zavázal se svět, když vysly najevo skutky holocaustu. Motem následujících padesáti let, alespoň pokud jde o reakci světa na genocidu, vsak spís bylo ,,Čím dál více``. Nebo přinejmensím ,,Co naplat``.

Pokaždé, když někde dojde ke genocidě, je obvyklou reakcí světa - a předevsím západních vůdců - odvrátit oči. Ať už slo o Hitlerův pokus o vyhlazení Židů nebo o vraždění Tutsiů rwandskými Hutuy v roce 1994, světoví politikové pokaždé odkládali politický, ekonomický i vojenský zásah, jímž by mohli zabránit masovému vyvražďování etnických mensin. Větsina z nich se také pokaždé zdržela veřejné kritiky pachatelů a pokrytecky se dovolávala neutrality a halila se do mlhy ,,nedostatku informací``.

Za tuto nečinnost zaplatily svými životy miliony nevinných Bengálců, Kambodžanů, Kurdů, Bosňanů a Rwanďanů, stejně jako miliony Židů a Arménců před nimi. Stejnou cenu ale platíme i my, kteří jsme zde zůstali, neboť je-li extremistům dovoleno ničit a plenit, stávají se z obětí, jež jejich výboje přežily, radikálové, často se zbraní v ruce. Ti si pak chtějí vyřídit staré účty nejen s pachateli genocidy, ale i s těmi, kdo těmto hrůzám přihlíželi a nic proti nim nepodnikli.

Mnoho obyvatel islámského světa udává jako jednu z příčin své nenávisti léta evropské a americké nečinnosti v Bosně. Budoucí zabijáci se učí, že zásť a hromadné zabíjení jsou legitimními, či přinejmensím účinnými politickými nástroji. Když Saddám Husajn v letech 1987-88 vyhnal bojovými plyny ze severního Iráku Kurdy, západní vlády přimhouřily oko. To ale jestě neznamená, že by jeho armáda nemohla chemickými látkami, které si vyzkousela na Kurdech, zaútočit na cíle v Berlíně, Londýně nebo Washingtonu.