PRINCETON – Zápal plic se kdysi nazýval „přítelem starců“, protože často přinášel poměrně rychlý a bezbolestný konec života, jehož kvalita už byla mizerná a který by jinak nadále chátral. Výzkum silně dementních pacientů v pečovatelských domech v okolí Bostonu teď ukazuje, že s tímto „přítelem“ se často bojuje antibiotiky. Taková praxe přináší zřejmou otázku: léčíme snad rutinně nemoci ne proto, že bychom měli, ale proto, že můžeme?
Výzkum vedený Erikou D’Agatovou a Susan Mitchellovou, publikovaný nedávno v odborném časopise Archives of Internal Medicine , doložil, že během 18 měsíců byly dvě třetiny z 214 silně dementních pacientů léčeny antibiotiky. Průměrný věk těchto pacientů činil 85 let. Při testu silné demence, kde lze v hodnocení dosáhnout 0 až 24 bodů, získaly tři čtvrtiny těchto pacientů nulu. Jejich schopnost verbálně se dorozumívat se pohybovala od nulové po minimální.
Není vůbec jasné, zda použití antibiotik za takových okolností prodlužuje život, ale i kdyby tomu tak bylo, vtírala by se otázka: k čemu to vše? Kolik lidí si přeje, aby byl jejich život prodlužován, budou-li inkontinentní, ostatní je budou muset krmit, nedokáží už chodit a jejich duševní schopnosti budou nevratně narušené, takže nebudou moci mluvit a nepoznají vlastní děti? V mnoha případech byla antibiotika podávána nitrožilně, což může způsobovat nepříjemné pocity.
Zájem pacienta by měl být na prvním místě, ale když je nejisté, zda pokračující léčba je v jeho zájmu a nelze zjistit, co si pacient přeje ani co by si přál, je opodstatněné přihlížet k dalším faktorům, včetně názorů rodiny a nákladů pro společnost. Výdaje amerického programu Medicare za pacienty s Alzheimerovou chorobou, již mají nárok na úhradu péče, v roce 2005 dosáhly 91 miliard dolarů a do roku 2010 se očekává nárůst na 160 miliard dolarů. (Pro srovnání: za zahraniční pomoc Spojené státy v roce 2005 utratily 27 miliard dolarů.)
D’Agatová a Mitchellová navíc poukazují na to, že používání takového množství antibiotik u pacientů s demencí si vybírá ještě další daň: zhoršuje narůstající problém bakterií, které jsou vůči antibiotikům rezistentní, což ohrožuje další pacienty.
Zápal plic nemohl sehrát svou přátelskou úlohu také u 84letého Samuela Golubchuka z kanadského Winnipegu, jehož fyzické i duševní schopnosti jsou už léta omezené v důsledku úrazu mozku. Golubchukovi lékaři se domnívali, že bude nejlepší jeho život neprodlužovat, avšak jeho potomci na základě tvrzení, že přerušení postupů, které jej udržují naživu, by porušilo jejich ortodoxní židovskou víru, získali soudní příkaz, který lékaře přiměl jejich otce udržovat při životě.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Už tři měsíce tedy panu Golubchukovi prochází hrdlem trubice, která mu pomáhá dýchat, a další má kvůli krmení zavedenu do břicha. Nemluví a nevstává z lůžka. Nakolik je při vědomí, je sporné. Jeho případ teď půjde před soud a není jasné, jak dlouho to bude trvat.
Když pacient není schopen o své léčbě rozhodovat sám, obvykle je správné přikládat přáním rodiny velkou váhu. Přání rodiny by ale neměla přebíjet etickou povinnost lékařů jednat v nejlepším zájmu svých pacientů.
Golubchukovy děti tvrdí, že na ně otec reaguje. Potvrzení toho, že je při vědomí, by se ale možná projevilo jako dvojsečná zbraň, protože by mohlo znamenat, že udržovat jej při životě je zbytečné týrání a že je v jeho nejlepším zájmu nechat jej poklidně zemřít.
Další významnou otázkou, již Golubchukův případ vznáší, je to, jak daleko musí veřejná soustava zdravotní péče, jako je ta kanadská, zacházet, aby vyšla vstříc přáním rodiny. Když se rodina domáhá léčby, která dle odborného úsudku lékařů není v nejlepším zájmu pacienta, odpověď by měla znít: příliš daleko ne.
Dokáží-li Golubchukovy děti přesvědčit soud, že jejich otec netrpí, soud by mohl se vší logikou vydat nemocnici příkaz, aby jim nad otcem ponechala opatrovnictví. Sami se pak budou moci rozhodnout, kolik další léčby by se jejich otci na jejich vlastní náklady mělo dostat. Soud by však neměl nemocnici přikazovat, aby v Golubchukově léčbě pokračovala v rozporu s nejlepším vědomím a svědomím zdravotnických profesionálů. Od kanadských daňových poplatníků nelze požadovat, aby přispívali na náboženská přesvědčení svých spoluobčanů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
PRINCETON – Zápal plic se kdysi nazýval „přítelem starců“, protože často přinášel poměrně rychlý a bezbolestný konec života, jehož kvalita už byla mizerná a který by jinak nadále chátral. Výzkum silně dementních pacientů v pečovatelských domech v okolí Bostonu teď ukazuje, že s tímto „přítelem“ se často bojuje antibiotiky. Taková praxe přináší zřejmou otázku: léčíme snad rutinně nemoci ne proto, že bychom měli, ale proto, že můžeme?
Výzkum vedený Erikou D’Agatovou a Susan Mitchellovou, publikovaný nedávno v odborném časopise Archives of Internal Medicine , doložil, že během 18 měsíců byly dvě třetiny z 214 silně dementních pacientů léčeny antibiotiky. Průměrný věk těchto pacientů činil 85 let. Při testu silné demence, kde lze v hodnocení dosáhnout 0 až 24 bodů, získaly tři čtvrtiny těchto pacientů nulu. Jejich schopnost verbálně se dorozumívat se pohybovala od nulové po minimální.
Není vůbec jasné, zda použití antibiotik za takových okolností prodlužuje život, ale i kdyby tomu tak bylo, vtírala by se otázka: k čemu to vše? Kolik lidí si přeje, aby byl jejich život prodlužován, budou-li inkontinentní, ostatní je budou muset krmit, nedokáží už chodit a jejich duševní schopnosti budou nevratně narušené, takže nebudou moci mluvit a nepoznají vlastní děti? V mnoha případech byla antibiotika podávána nitrožilně, což může způsobovat nepříjemné pocity.
Zájem pacienta by měl být na prvním místě, ale když je nejisté, zda pokračující léčba je v jeho zájmu a nelze zjistit, co si pacient přeje ani co by si přál, je opodstatněné přihlížet k dalším faktorům, včetně názorů rodiny a nákladů pro společnost. Výdaje amerického programu Medicare za pacienty s Alzheimerovou chorobou, již mají nárok na úhradu péče, v roce 2005 dosáhly 91 miliard dolarů a do roku 2010 se očekává nárůst na 160 miliard dolarů. (Pro srovnání: za zahraniční pomoc Spojené státy v roce 2005 utratily 27 miliard dolarů.)
D’Agatová a Mitchellová navíc poukazují na to, že používání takového množství antibiotik u pacientů s demencí si vybírá ještě další daň: zhoršuje narůstající problém bakterií, které jsou vůči antibiotikům rezistentní, což ohrožuje další pacienty.
Zápal plic nemohl sehrát svou přátelskou úlohu také u 84letého Samuela Golubchuka z kanadského Winnipegu, jehož fyzické i duševní schopnosti jsou už léta omezené v důsledku úrazu mozku. Golubchukovi lékaři se domnívali, že bude nejlepší jeho život neprodlužovat, avšak jeho potomci na základě tvrzení, že přerušení postupů, které jej udržují naživu, by porušilo jejich ortodoxní židovskou víru, získali soudní příkaz, který lékaře přiměl jejich otce udržovat při životě.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Už tři měsíce tedy panu Golubchukovi prochází hrdlem trubice, která mu pomáhá dýchat, a další má kvůli krmení zavedenu do břicha. Nemluví a nevstává z lůžka. Nakolik je při vědomí, je sporné. Jeho případ teď půjde před soud a není jasné, jak dlouho to bude trvat.
Když pacient není schopen o své léčbě rozhodovat sám, obvykle je správné přikládat přáním rodiny velkou váhu. Přání rodiny by ale neměla přebíjet etickou povinnost lékařů jednat v nejlepším zájmu svých pacientů.
Golubchukovy děti tvrdí, že na ně otec reaguje. Potvrzení toho, že je při vědomí, by se ale možná projevilo jako dvojsečná zbraň, protože by mohlo znamenat, že udržovat jej při životě je zbytečné týrání a že je v jeho nejlepším zájmu nechat jej poklidně zemřít.
Další významnou otázkou, již Golubchukův případ vznáší, je to, jak daleko musí veřejná soustava zdravotní péče, jako je ta kanadská, zacházet, aby vyšla vstříc přáním rodiny. Když se rodina domáhá léčby, která dle odborného úsudku lékařů není v nejlepším zájmu pacienta, odpověď by měla znít: příliš daleko ne.
Dokáží-li Golubchukovy děti přesvědčit soud, že jejich otec netrpí, soud by mohl se vší logikou vydat nemocnici příkaz, aby jim nad otcem ponechala opatrovnictví. Sami se pak budou moci rozhodnout, kolik další léčby by se jejich otci na jejich vlastní náklady mělo dostat. Soud by však neměl nemocnici přikazovat, aby v Golubchukově léčbě pokračovala v rozporu s nejlepším vědomím a svědomím zdravotnických profesionálů. Od kanadských daňových poplatníků nelze požadovat, aby přispívali na náboženská přesvědčení svých spoluobčanů.