Populismus a nerozborná vůle lidu

PRINCETON – Těsné vítězství Nicoláse Madura ve venezuelských prezidentských volbách přináší důležitou otázku (zcela mimo otázku opozice, zda Maduro skutečně vyhrál): může se populismu dařit i bez opravdu populárních, charismatických vůdců, nebo jsou hnutí jako chávismo odsouzena k propadu do bezvýznamnosti, jakmile o své polobohy přijdou?

Pro mnoho pozorovatelů je populismus nemyslitelný bez silné přímé vazby mezi vůdcem tepajícím establishment a občany, kteří se cítí opomíjeni politickými stranami hlavního proudu. Úloha vůdce v populismu se však nesmírně přeceňuje. Vzhledem k významu populismu jako politického jevu je nutné tento názor zpochybnit, společně se dvěma dalšími – že populismus je svým způsobem voláním po přímé demokracii a že populisté dokážou pouze protestovat, leč nikdy vládnout.

Populismus, na rozdíl třeba od liberalismu či marxismu, není uceleným souborem politických idejí. Nelze jej ale definovat prostě jen jako politické hnutí podbízející se masám propagací zjednodušujících politických návrhů. Přestože jsou populisté obzvlášť náchylní k prosazování povrchních řešení, stěží mají na takovou taktiku monopol. Zpochybňováním inteligence a vážnosti populistů jim navíc pouze hrajeme do karet: jen se podívejte, jak ty nafoukané a zaháčkované elity, opáčí, opovrhují selským rozumem lidu.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/XzcSWcz/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.