0

Nový svět, méně pořádku

Ohlédneme-li se za revolucemi, jež před 15 lety v tento měsíc otřásly Evropou a světem, měli bychom se radovat z toho, čeho bylo dosaženo - svobody, demokracie a překonání 40 let trvajícího rozdělení Evropy. Měli bychom ale také provést inventuru promarněných příležitostí, jež přinesl mírový konec studené války.

Studená válka vposledku skončila kvůli revoluci, která probíhala v Sovětském svazu. Prodemokratické politiky glasnosti a perestrojky, jež jsem představil v polovině 80. let, se však neobjevily z čista jasna. Vycházely z reforem Nikity Chruščova z 50. a 60. let a z pozdějších reforem Alexeje Kosygina.

Mnozí lidé dnes tyto snahy o „obnovu" socialistického řádu - jež jej měla změnit tak, aby skutečně vyhovoval lidem - považují za úsilí od počátku odsouzené k nezdaru. Avšak provést tyto dřívější reformy bylo ve skutečnosti mnohem těžší než uskutečnit než ty, které jsem já zahájil v 80. a 90. letech. V době, kdy jsem byl prezidentem, jsme museli demokratickou atmosféru tříbit, avšak to bylo možné jen díky tomu, že strach už nebyl nezdolatelný.

Pokoušeli jsme se také zmírnit závody ve zbrojení a řešit další oblasti konfliktu mezi Východem a Západem. Berlínská zeď však zůstávala, vztyčena v srdci Evropy jako symbol rozdělení. Když jsem o tom hovořil s kancléřem Helmutem Kohlem v červenci roku 1989, domnívali jsme se, že čas ukončit rozdělení Německa ještě nenastal. Stržení zdi, shodli jsme se tehdy, bude zřejmě událostí pro jedenadvacáté století.