44

Nová pravidla měnové hry

DILLÍ – Náš svět se potýká se stále nebezpečnější situací. Rozvinuté i rozvíjející se ekonomiky potřebují růst, aby zmírnily domácí politická napětí. Přesto jich roste jen málo. Zareagují-li na to vlády tím, že uzákoní politické recepty, které připraví o růst jiné země, pak tato taktika „ožebrač bližního svého“ jen prohloubí nestabilitu jinde. Proto potřebujeme nová pravidla hry.

Proč je tak těžké obnovit tempa růstu z období před velkou recesí? Bezprostřední odpověď zní, že boom, jenž předcházel globální finanční krizi z roku 2008, zanechal v rozvinutých ekonomikách přebytek dluhu brzdícího růst. Odpis dluhu za účelem oživení poptávky je možná řešením, avšak není jisté, zda jsou tyto odpisy politicky průchodné nebo zda by byla výsledná poptávka udržitelná. Zotavení navíc mohou brzdit strukturální faktory typu stárnutí populace nebo nízkého růstu produktivity – které dříve maskovala poptávka tažená dluhem.

Politici vědí, že strukturální reformy – s cílem zvýšit konkurenci, podpořit inovace a podnítit institucionální změny – jsou cestou, jak strukturální brzdy růstu odstranit. Také ovšem vědí, že zatímco bolestné dopady reforem působí okamžitě, jejich přínos bývá obvykle opožděný a příjemci nejistí. Jak na vrcholu krize eura prohlásil tehdejší lucemburský premiér Jean-Claude Juncker: „Všichni víme, co dělat; jen nevíme, jak si zajistit opětovné zvolení, jakmile to uděláme!“

Centrální bankéři řeší jiný problém: inflaci, která rozverně krouží kolem spodní hranice jejich cílového rozmezí. Úrokové sazby jsou už dnes velmi nízké a centrální bankéři vědí, že musí překračovat hranice běžné měnové politiky – jinak ztratí v otázce inflace důvěryhodnost. Mají pocit, že nemohou jen tak prohlásit, že jim došly nástroje. Kdyby všechno ostatní selhalo, pořád zbývá ono příslovečné „shazování peněz z vrtulníku“, kdy centrální banka natiskne peníze a rozhází je v ulicích, aby vyvolala inflaci (prozaičtěji řečeno pošle každému občanovi šek, možná o něco větší v případě chudých lidí, u nichž je vyšší pravděpodobnost, že tyto peníze utratí). Centrální banky však také mohou agresivněji použít řadu jiných nekonvenčních nástrojů, od nákupů aktiv (takzvaného kvantitativního uvolňování) po záporné úrokové sazby.