2

Inovace ve financování rozvoje

ŘÍM – Před více než čtyřmi desítkami let se nejbohatší země světa zavázaly, že vyčlení nejméně 0,7% svého HDP na oficiální rozvojovou pomoc (ORP). Tento závazek však skutečně plní sotva půltucet států. Platby ORP jsou nestabilní, nespolehlivé, neodrážejí potřeby obdarovaných a přetrvávají pochyby o jejich efektivnosti.

Po skončení studené války se ORP podstatně snížila: v letech 1997-2001 klesla na 0,22% kombinovaného HDP rozvinutých zemí, než opět vzrostla po teroristických útocích na Spojené státy z 11. září 2001 a po Mezinárodní konferenci o financování rozvoje, která se o rok později konala v mexickém Monterrey. Když však vlády rozvinutých zemí zavedly po globální hospodářské krizi přísná fiskální úsporná opatření, začala ORP opět klesat, a to až na 0,31% HDP v letech 2010-2011.

Po konferenci v Monterrey byly ovšem identifikovány významné dodatečné potřeby rozvojového financování, včetně plánů „pomoc za obchod“ a financování zmírnění klimatických změn a adaptace na ně. A ačkoliv Vedoucí skupina pro inovativní financování rozvoje – která zahrnuje 63 vlád, ale i mezinárodních organizací a skupin občanské společnosti – napomohla v posledních deseti letech ke značnému pokroku, sama definice inovativního financování rozvoje zůstává sporná. Kritikové tvrdí, že mezinárodní daně – například daň z uhlíkových emisí –, které „vedoucí skupina“ identifikovala jako potenciální zdroj financování, zasahují do suverenity států.

Zdroje financí navíc nemusí nutně stanovovat, jak budou prostředky alokovány, natož jak budou nakonec použity. Ačkoliv například takzvaná Tobinova daň (drobný poplatek z finančních transakcí) byla původně určena na financování rozvojové pomoci, nedávno byla v Evropě přijata verze, podle níž má výtěžek z této daně putovat do státních rozpočtů.