2

Jak si správně poradit s úzkostí

NEW YORK – Když chtějí vědci vyhodnotit účinnost nových terapií proti úzkosti, je tradičním přístupem zkoumání, jak se v nepříjemných nebo stresujících podmínkách chovají krysy či myši. Hlodavci se vyhýbají osvětleným a otevřeným prostorům, kde by se v divoké přírodě mohli stát snadnou kořistí. Jejich přirozenou tendencí v testovacím aparátu je tedy hledání míst, která jsou špatně osvětlená nebo se nacházejí blízko zdí. Čím delší čas stráví zvíře s testovanou medikací v místech, kde není chráněné, tím se lék proti úzkosti pokládá za účinnější.

Léky vyvinuté na základě tohoto přístupu však ve skutečnosti pocit úzkosti u lidí příliš dobře nesnižují. Pacienti ani jejich terapeuti nepovažují dostupné možnosti – včetně benzodiazepinů typu valia a selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu, jako jsou prozac či zoloft – za adekvátní léčbu úzkosti. Po desetiletích výzkumu vyvěšují některé velké farmaceutické společnosti bílou vlajku a omezují úsilí o vývoj nových léků proti úzkosti.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Rezignovat na léčbu takzvaných úzkostných poruch, které zahrnují rozličné problémy související se strachem i úzkostí, si však nemůžeme dovolit. Pocity strachu se dostavují, když se možný zdroj újmy nachází v blízkosti nebo se pravděpodobně objeví, zatímco pocity úzkosti obvykle souvisejí s možností újmy v budoucnu. Globálně činí celoživotní prevalence úzkostných poruch asi 15% a náklady pro společnost jsou enormní. Koncem 90. let se odhadovalo, že celková ekonomická zátěž úzkosti přesahuje 40 miliard dolarů. Tyto náklady jsou s největší pravděpodobností ještě podstatně vyšší, protože řada úzkostných poruch není nikdy diagnostikována.

Důvodem, proč nejčastěji předepisované léky proti úzkosti neřeší základní problém, je paradoxně skutečnost, že tyto léky fungují přesně tak, jak by fungovat měly – podle kritérií použitých při jejich vývoji. Většina terapií založených na výzkumu myší nebo krys skutečně usnadňuje život s úzkostnými poruchami. Nedokáže však zajistit, aby lidé pociťovali menší strach či úzkost.

Důvod je prostý. Mozkové systémy, které kontrolují behaviorální reakce v situacích obsahujících hrozbu, se u hlodavců a lidí podobají a souvisejí s vývojově staršími oblastmi nacházejícími se hluboko v mozku, které fungují nevědomě (například amygdala). Naopak systémy produkující vědomé prožitky včetně pocitů strachu a úzkosti zahrnují vývojově nové regiony mozkové kůry, které jsou v lidském mozku vyvinuté obzvláště dobře, zatímco u hlodavců špatně. Vědomé pocity rovněž závisejí na naší jedinečné lingvistické kapacitě – na schopnosti konceptualizovat a pojmenovávat naše vnitřní prožitky. Je příznačné, že angličtina má více než pětatřicet výrazů pro různé stupně strachu a úzkosti: worry, concern, apprehension, unease, disquietude, inquietude, angst, misgiving, nervousness, tension a tak dále.

V důsledku toho jsou sice výzkumy na zvířatech užitečné při předvídání, jak určitý lék působí na nevědomě kontrolované symptomy, jejichž spouštěcím mechanismem jsou stimuly ohrožení, avšak pokud jde o vědomé pocity strachu či úzkosti, jsou již méně efektivní. Dnes dostupné léky mohou pomoci pacientům, kteří přestali chodit do práce, aby se vyhnuli situacím vzbuzujícím u nich strach nebo úzkost, například přeplněnému metru nebo odsudkům ze strany kolegů či nadřízených. Stejně jako jsou medikované krysy méně behaviorálně inhibované (čili mají větší schopnost snášet světlé, otevřené prostory), jsou také lidé trpící úzkostí ve větší míře schopni vrátit se s medikací do práce. Protože však léčba přímo neřeší vědomé mozkové procesy, samotná úzkost pokaždé neodezní.

Chceme-li zvýšit účinnost terapií, musíme volit odstíněnější přístup. K nevědomě působícím systémům musíme přistupovat jinak než k těm, jejichž výsledkem jsou vědomé prožitky. Z toho ještě nevyplývá nutnost lepších léků. Nevědomé reakce lze léčit také expoziční terapií, při níž se opakovaně navozuje interakce s ohrožujícím stimulem, aby se utlumily její psychologické účinky.

Poznatky o fungování vědomých a nevědomých mozkových systémů nám mohou pomoci zvýšit účinnost expoziční terapie. Základní myšlenka je taková, že k symptomům týkajícím se nevědomých procesů by se mělo přistupovat odděleně od systémů, jejichž výsledkem jsou procesy vědomé.

Navrhuji následující posloupnost kroků. Začněme nevědomou expozicí (s využitím podprahové stimulace překlenující vědomé myšlenky a city, které se mohou probudit a narušit expoziční proces), abychom utlumili reakci oblastí, jako je amygdala. Jakmile budou nevědomé systémy pod kontrolou, použijme vědomé expozice k léčbě vědomých symptomů. A nakonec zapojme tradičnější psychoterapie: verbální interakce s terapeutem vedené s cílem pomoci pacientovi, aby pracoval na změně svých názorů, přehodnotil své vzpomínky, uměl se smířit se vzniklou situací, osvojil si strategie překonávání problémů a tak dále.

Rovněž u tohoto přístupu existuje prostor pro léky, ale ne jako dlouhodobé řešení. Spíše je lze využít ke zvýšení účinnosti expoziční léčby (slibně se v tomto ohledu jeví farmaceutický d-cykloserin).

Fake news or real views Learn More

Účinnost přístupu, jenž bere v úvahu, že různé mozkové systémy ovládají různé symptomy, se ještě musí náležitě vyhodnotit, avšak výzkumy naznačují, že by tento přístup měl fungovat. Kromě toho je neinvazivní a vyžadoval by jen přehodnocení cílů u často používaných postupů. Vzhledem k velikosti problému by tak snadná cesta rozhodně neměla zůstat neodzkoušená.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.