0

Noví a praví Evropané

Fiasko summitu Evropské unie v Bruselu ostře zvýraznilo rozdíly v postojích většiny nových členských zemí ze střední a východní Evropy a „starých“ členů. Pro mnohé bylo možná překvapením, že se tyto rozdíly neprojevily podle očekávaného scénáře, v němž se měli noví členové chovat nelítostně pragmaticky a požadovat od EU tolik peněz, kolik se dá získat, zatímco většina západních zemí měla na závěr zmírnit svůj národní egoismus ve prospěch několik desítek let starých ideálů evropské integrace.

Nakonec to totiž bylo východní křídlo EU – údajně hrabivé a nezralé demokracie –, které nejhlasitěji volalo po kompromisu ve jménu záchrany politické integrace, zatímco většina starých evropských demokracií nelítostně bojovala za vlastní „národní zájmy“. Vzhledem k silnému národnímu sobectví některých velkých zemí by mohlo mít nedosažení dohody o rozpočtu EU na roky 2007-2013 pro Evropu zlověstné politické důsledky.

Prohlášení vedoucích představitelů nových členských zemí EU na summitu naznačovala, že jsou si této možnosti vědomi. Obávali se o budoucnost EU – rozhodně více než jejich západní protějšky. Někteří varovali, že odmítnutí evropské ústavy v referendech ve Francii a v Nizozemsku spolu s rozhodnutím summitu fakticky pozastavit ratifikační proces a jeho neschopností dohodnout se na financích EU by mohlo odstartovat vážnou politickou krizi v EU.

Proto byla většina nových členů nakonec ochotna podpořit kompromis navržený Lucemburskem, podle něhož by rozpočet činil pouhých 1,06% celkového HDP unie a rabat Velké Británie by se zmrazil na částce 4,6 miliard eur. Těsně před konečným krachem rozhovorů dokonce pět nových členů včetně České republiky a Slovenska souhlasilo s ještě radikálnějším plánem, podle něhož by rozpočet představoval pouhé 1% unijního HDP.