BRUSEL/NEW YORK – Nikde nejsou limity neoklasického ekonomického myšlení – tedy ekonomické DNA v podobě, v jaké se momentálně vyučuje a praktikuje – patrnější než ve vztahu ke klimatické krizi. Vynořují se sice svěží myšlenky a modely, avšak stará ortodoxie zůstává hluboce zakořeněná. I kdyby změny nastaly hned, bude to pozdě.
Obor ekonomie nedokázal pochopit klimatickou krizi – natož nabídnout její účinná řešení –, protože většina ekonomů má sklon rozdělovat problémy na menší zvládnutelné části. Racionální lidé, zvykli si ekonomové tvrdit, přemýšlejí marginálně. Důležitá není průměrná ani celková bilance určitého kroku, nýbrž bezprostředně následující krok poměřený oproti alternativám, které se nabízejí.
Takové uvažování je skutečně racionální u malých ohraničených problémů. Kompartmentalizace je nezbytná při řízení protichůdných požadavků na čas a pozornost jednotlivce. Marginální myšlení však nepostačuje k řešení všeprostupujícího problému, jenž se dotýká všech aspektů společnosti.
Ekonomové mají také sklon srovnávat racionalitu s přesností. Vliv tohoto oboru na veřejnou rozpravu a politické rozhodování spočívá v jeho nevysloveném předpokladu, že ti, kdo nedokážou přesně spočítat přínosy a náklady, jsou nějakým způsobem iracionální. To umožňuje ekonomům – a jejich modelům – ignorovat všudypřítomná klimatická rizika a nejistoty včetně možnosti klimatických bodů zvratu a společenských reakcí na ně. A když vezmeme v úvahu fixaci ekonomů na rovnovážné modely, začne být rozpor mezi klimatickými výzvami a současnými nástroji ekonomie tak křiklavý, že ho nelze ignorovat.
Ano, návrat k rovnováze – tedy princip „zpátky k normálnosti“ – je přirozeným lidským tíhnutím. Zároveň je to však pravý opak toho, co je dnes zapotřebí ke stabilizaci světového klimatu – totiž rychlé utlumení fosilních paliv.
Tato omezení se odrážejí v analýzách přínosů a nákladů spojených se snižováním emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Tradiční myšlení navrhuje pomalou cestu snižování CO2. Logika se zdá přesvědčivá: náklady na škody způsobené klimatickými změnami nás dostihnou až v budoucnu, kdežto náklady na klimatickou akci musíme zaplatit hned. Verdikt, který získal Nobelovu cenu, tedy zní tak, že bychom měli odložit nezbytné investice do nízkouhlíkové ekonomiky, abychom nepoškodili současnou ekonomiku vysokouhlíkovou.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je pravda, že spousta ekonomů s novým myšlením se snaží ukázat, že i tato konvenční logika volá po podstatně rozsáhlejší klimatické akci v současnosti, poněvadž náklady se často přeceňují, zatímco potenciál (byť nejistých) přínosů se naopak podceňuje. Mladí badatelé, kteří toto stanovisko prosazují, musí kráčet po neskutečně tenkém ledě, protože nemohou publikovat věci, které pokládají za svou nejlepší práci (založenou na maximálně obhajitelných předpokladech), aniž by museli demonstrovat platnost nových myšlenek na zastaralém neoklasickém modelu.
Samotná struktura akademické ekonomie totiž v podstatě zaručuje, že marginální myšlení bude i nadále převládat. Nejúčinnějším způsobem, jak do akademické literatury založené na systému peer review vnášet nové myšlenky, je dodržovat pravidlo, které bychom mohli nazvat 80/20: v převážné míře se držet zavedeného scénáře, ale zároveň se snažit posouvat hranice prezentováním vždy jen jednoho předpokladu, který je předmětem pochybností. Netřeba dodávat, že tímto způsobem se celkový referenční rámec mění mimořádně obtížně, třebaže ti, kdo pomohli etablovat standardní názor, dokážou sami dohlédnout i za něj.
Vezměme si případ Kennetha J. Arrowa, který v roce 1972 získal spolu s kolegy Nobelovu cenu za ekonomii, když ukázal, jak mohou marginální kroky jednotlivců vedených vlastními zájmy zlepšit společenský blahobyt. Tato průkopnická práce zpečetila rovnovážné myšlení ekonomů. Arrow však žil ještě 45 let a celý tento čas se posouval za hranice své předchozí práce. V 80. letech se například významně podílel na založení Institutu v Santa Fe, jenž se věnuje takzvané „vědě o komplexnosti“ – snaze překračovat rámec rovnovážného myšlení, který Arrow sám pomohl vytvořit.
Rovnovážné myšlení představuje také jádro tradičních modelů klimatické ekonomie, které vznikly v 90. letech, a tyto modely tudíž předpokládají, že mezi klimatickou akcí a hospodářským růstem existuje jakýsi kompromis. Představují si svět, kde ekonomie jednoduše klouže po utopické cestě pokroku. Klimatická politika je sice také užitečná, ale jen pokud jsme ochotni akceptovat náklady, které vychýlí ekonomiku z předem zvolené dráhy.
Na pozadí tohoto tradičního názoru jsou nedávná prohlášení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní energetické agentury vpravdě revoluční. Obě instituce dospěly k závěru, že ambiciózní klimatická akce vede i krátkodobě k vyššímu růstu a většímu počtu pracovních míst.
Logika je přímočará: klimatická politika vytváří mnohem více pracovních míst v sektorech čisté energie, než kolik jich zanikne v sektorech fosilních paliv, což nám připomíná, že investice jsou druhou stranou mince nákladů. Proto lze očekávat, že návrh dvoubilionového infrastrukturálního balíku ve Spojených státech podnítí vyšší čistou ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. O něco překvapivější je možná zjištění, že samotné určování ceny uhlíku podle všeho snižuje emise, aniž by poškozovalo pracovní místa či celkový hospodářský růst. Problémem uhlíkových daní či obchodování s emisemi je fakt, že reálná politika nesnižuje emise dostatečně rychle, a proto ji budou muset podpořit regulace.
Lpění na intelektuálním paradigmatu, které nám už tak dlouho špatně slouží, nelze ničím omluvit. Standardní modely se používaly k odmítání politik, jež mohly obrátit vývoj už před mnoha lety, kdy se ještě klimatická krize dala řešit marginálními změnami stávajícího ekonomického systému. Dnes už přírůstkové změny nestačí; o tento luxus jsme přišli.
Dobrou zprávou je, že na politické frontě dochází k rychlým změnám, což je v neposlední řadě důsledek snižujících se nákladů na klimatickou akci. Špatnou zprávou je, že rámec neoklasické ekonomie dál brzdí pokrok. Celý obor měl už dávno projít vlastním bodem zvratu směrem k novým myšlenkovým proudům, jež budou odpovídat závažnosti klimatických změn.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
BRUSEL/NEW YORK – Nikde nejsou limity neoklasického ekonomického myšlení – tedy ekonomické DNA v podobě, v jaké se momentálně vyučuje a praktikuje – patrnější než ve vztahu ke klimatické krizi. Vynořují se sice svěží myšlenky a modely, avšak stará ortodoxie zůstává hluboce zakořeněná. I kdyby změny nastaly hned, bude to pozdě.
Obor ekonomie nedokázal pochopit klimatickou krizi – natož nabídnout její účinná řešení –, protože většina ekonomů má sklon rozdělovat problémy na menší zvládnutelné části. Racionální lidé, zvykli si ekonomové tvrdit, přemýšlejí marginálně. Důležitá není průměrná ani celková bilance určitého kroku, nýbrž bezprostředně následující krok poměřený oproti alternativám, které se nabízejí.
Takové uvažování je skutečně racionální u malých ohraničených problémů. Kompartmentalizace je nezbytná při řízení protichůdných požadavků na čas a pozornost jednotlivce. Marginální myšlení však nepostačuje k řešení všeprostupujícího problému, jenž se dotýká všech aspektů společnosti.
Ekonomové mají také sklon srovnávat racionalitu s přesností. Vliv tohoto oboru na veřejnou rozpravu a politické rozhodování spočívá v jeho nevysloveném předpokladu, že ti, kdo nedokážou přesně spočítat přínosy a náklady, jsou nějakým způsobem iracionální. To umožňuje ekonomům – a jejich modelům – ignorovat všudypřítomná klimatická rizika a nejistoty včetně možnosti klimatických bodů zvratu a společenských reakcí na ně. A když vezmeme v úvahu fixaci ekonomů na rovnovážné modely, začne být rozpor mezi klimatickými výzvami a současnými nástroji ekonomie tak křiklavý, že ho nelze ignorovat.
Ano, návrat k rovnováze – tedy princip „zpátky k normálnosti“ – je přirozeným lidským tíhnutím. Zároveň je to však pravý opak toho, co je dnes zapotřebí ke stabilizaci světového klimatu – totiž rychlé utlumení fosilních paliv.
Tato omezení se odrážejí v analýzách přínosů a nákladů spojených se snižováním emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Tradiční myšlení navrhuje pomalou cestu snižování CO2. Logika se zdá přesvědčivá: náklady na škody způsobené klimatickými změnami nás dostihnou až v budoucnu, kdežto náklady na klimatickou akci musíme zaplatit hned. Verdikt, který získal Nobelovu cenu, tedy zní tak, že bychom měli odložit nezbytné investice do nízkouhlíkové ekonomiky, abychom nepoškodili současnou ekonomiku vysokouhlíkovou.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je pravda, že spousta ekonomů s novým myšlením se snaží ukázat, že i tato konvenční logika volá po podstatně rozsáhlejší klimatické akci v současnosti, poněvadž náklady se často přeceňují, zatímco potenciál (byť nejistých) přínosů se naopak podceňuje. Mladí badatelé, kteří toto stanovisko prosazují, musí kráčet po neskutečně tenkém ledě, protože nemohou publikovat věci, které pokládají za svou nejlepší práci (založenou na maximálně obhajitelných předpokladech), aniž by museli demonstrovat platnost nových myšlenek na zastaralém neoklasickém modelu.
Samotná struktura akademické ekonomie totiž v podstatě zaručuje, že marginální myšlení bude i nadále převládat. Nejúčinnějším způsobem, jak do akademické literatury založené na systému peer review vnášet nové myšlenky, je dodržovat pravidlo, které bychom mohli nazvat 80/20: v převážné míře se držet zavedeného scénáře, ale zároveň se snažit posouvat hranice prezentováním vždy jen jednoho předpokladu, který je předmětem pochybností. Netřeba dodávat, že tímto způsobem se celkový referenční rámec mění mimořádně obtížně, třebaže ti, kdo pomohli etablovat standardní názor, dokážou sami dohlédnout i za něj.
Vezměme si případ Kennetha J. Arrowa, který v roce 1972 získal spolu s kolegy Nobelovu cenu za ekonomii, když ukázal, jak mohou marginální kroky jednotlivců vedených vlastními zájmy zlepšit společenský blahobyt. Tato průkopnická práce zpečetila rovnovážné myšlení ekonomů. Arrow však žil ještě 45 let a celý tento čas se posouval za hranice své předchozí práce. V 80. letech se například významně podílel na založení Institutu v Santa Fe, jenž se věnuje takzvané „vědě o komplexnosti“ – snaze překračovat rámec rovnovážného myšlení, který Arrow sám pomohl vytvořit.
Rovnovážné myšlení představuje také jádro tradičních modelů klimatické ekonomie, které vznikly v 90. letech, a tyto modely tudíž předpokládají, že mezi klimatickou akcí a hospodářským růstem existuje jakýsi kompromis. Představují si svět, kde ekonomie jednoduše klouže po utopické cestě pokroku. Klimatická politika je sice také užitečná, ale jen pokud jsme ochotni akceptovat náklady, které vychýlí ekonomiku z předem zvolené dráhy.
Na pozadí tohoto tradičního názoru jsou nedávná prohlášení Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní energetické agentury vpravdě revoluční. Obě instituce dospěly k závěru, že ambiciózní klimatická akce vede i krátkodobě k vyššímu růstu a většímu počtu pracovních míst.
Logika je přímočará: klimatická politika vytváří mnohem více pracovních míst v sektorech čisté energie, než kolik jich zanikne v sektorech fosilních paliv, což nám připomíná, že investice jsou druhou stranou mince nákladů. Proto lze očekávat, že návrh dvoubilionového infrastrukturálního balíku ve Spojených státech podnítí vyšší čistou ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. O něco překvapivější je možná zjištění, že samotné určování ceny uhlíku podle všeho snižuje emise, aniž by poškozovalo pracovní místa či celkový hospodářský růst. Problémem uhlíkových daní či obchodování s emisemi je fakt, že reálná politika nesnižuje emise dostatečně rychle, a proto ji budou muset podpořit regulace.
Lpění na intelektuálním paradigmatu, které nám už tak dlouho špatně slouží, nelze ničím omluvit. Standardní modely se používaly k odmítání politik, jež mohly obrátit vývoj už před mnoha lety, kdy se ještě klimatická krize dala řešit marginálními změnami stávajícího ekonomického systému. Dnes už přírůstkové změny nestačí; o tento luxus jsme přišli.
Dobrou zprávou je, že na politické frontě dochází k rychlým změnám, což je v neposlední řadě důsledek snižujících se nákladů na klimatickou akci. Špatnou zprávou je, že rámec neoklasické ekonomie dál brzdí pokrok. Celý obor měl už dávno projít vlastním bodem zvratu směrem k novým myšlenkovým proudům, jež budou odpovídat závažnosti klimatických změn.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka