20

Záporná cesta k růstu?

NEW YORK – Měnová politika je v posledních šesti letech čím dál nekonvenčnější; centrální banky uskutečňují politiky nulových úrokových sazeb, kvantitativní a úvěrové uvolňování, výhledové navádění a neomezené kurzovní intervence. Teď jsme ale dospěli k nejnekonvenčnějšímu politickému nástroji ze všech: negativním nominálním úrokovým sazbám.

Takové sazby v současnosti převládají v eurozóně, Švýcarsku, Dánsku a Švédsku. Záporné v nominálních hodnotách přitom nejsou jen krátkodobé měnověpolitické sazby: záporné úrokové sazby dnes v Evropě a Japonsku mají aktiva za zhruba tři biliony dolarů, jejichž splatnost dosahuje až deseti let (v případě švýcarských státních dluhopisů).

Na první pohled to působí absurdně: proč by někdo chtěl půjčovat peníze za negativní nominální výnos, když by si peníze prostě mohl nechat a alespoň v nominálních hodnotách netratit?

Ve skutečnosti investoři reálné (inflačně očištěné) záporné výnosy akceptují už dlouho. Když máte v bance běžný účet s nulovou úrokovou sazbou, což je případ většiny lidí ve vyspělých ekonomikách, skutečný výnos je záporný (nominální nulový výnos minus inflace): za rok si za své hotovostní zůstatky koupí méně zboží než dnes. Uvážíme-li navíc bankovní poplatky, jimiž řada bank účty zatěžuje, opravdový nominální výnos byl záporný už dřív, než se k záporným nominálním sazbám přiklonily centrální banky.