0

Jak projít minovým polem libanonské politiky

Na povrchu dárcovská konference Západu a bohatých arabských zemí tento týden v Paříži pouze pokračuje v díle dvou předchozích mnohostranných konferencí z let 2001 a 2002, zaměřených na pomoc Libanonu s rekonstrukcí jeho infrastruktury po letech občanské války a izraelské okupace a s řešením jeho obrovského zadlužení. Tentokrát dárci ještě navíc pomáhají vynahradit přímé i nepřímé ztráty ve výši 3,5 miliardy dolarů způsobené loňskou letní válkou mezi Izraelem a Hizballáhem a další nárůst dluhu na 40,6 miliard dolarů, ohromujících 180% libanonského HDP.

Agenda vypadá přímočaře, ale „Paříž III“ získala sotva skrývaný politický účel: podpořit vládu libanonského ministerského předsedy Fuáda Siniory tváří v tvář mocné domácí výzvě v čele s Hizballáhem a v důsledku oslabit vliv regionálních opor Hizballáhu, totiž Sýrie a Íránu.

Západ by měl našlapovat obezřetně. Existuje reálné riziko, že se zaplete do libanonské vnitřní politiky jako stoupenec jedné ze stran. Neměl by také nahrávat regionálním agendám Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska – což jsou stěží vzory demokracie –, které se horlivě snaží čelit tomu, co vykreslují jako hrozivý „oblouk“ šíitskomuslimské moci, který se táhne od Íránu po Libanon přes Sýrii a Irák.

Uvažme následující. Spojené státy i Francie, jež se ohledně Libanonu ujaly na Západě vedení, potvrdily „demokratickou a ústavní podstatu“ Siniorovy vlády. To je sice pravda, ale jen do jisté míry, neboť libanonský konfesijně založený politický systém přiděluje šíitům, již tvoří téměř 40% populace, pouze 21% parlamentních křesel. Sunnitům, představujícím nanejvýš 20% obyvatelstva, připadá státní úřad s největší výkonnou mocí, totiž úřad předsedy vlády.