Poslední dobou nám příroda přímo hrozivým způsobem dává najevo svou bezmeznou sílu. Zatímco se do Johannesburgu sjíždějí světoví politici diskutovat o globálních hrozbách životního prostředí, na mnoha místech naší planety řádí sucha, povodně, obrovské lesní požáry a dokonce nové choroby. Vztah člověka k přírodě je téma staré jako lidstvo samo, ovšem tento vztah se velice komplexně mění. Nejdůležitějším výsledkem johannesburského summitu by měl být závěr, že je zapotřebí více vědeckého výzkumu a více globální spolupráce.
Povodně a sucha jsou metlou lidstva už od nepaměti, ale častost, rozsah a hospodářský dopad těchto pohrom v posledních letech stouply. V průběhu 90. let vzrostly pojistné nároky vůči přírodním katastrofám do dříve nevídaných výší, z čehož plyne, že sociální náklady na environmentální otřesy se vystupňovaly. Klimatické šoky, jako byl například intenzivní El Niňo v letech 1997-98, sehrály v nedávných hospodářských otřesech významnou roli. Indonésie, Ekvádor a celá řada dalších zemí podlehly finančním krizím let 1997-98, jež byly jedním z dopadů zemědělské krize, kterou způsobil nebývale mohutný El Niňo.
Zčásti jsou rostoucí dopady klimatu odrazem našich stroze hovořících čísel. Do velké míry díky technologickým úspěchům posledních dvou set let se lidská populace od roku 1800 znásobila sedmkrát, když v roce 1800 žilo na zeměkouli asi 900 milion lidí, zatímco dnes jich je více než šest miliard. Abychom se tedy na Zemi všichni vešli, musíme obydlovat i ta nejzranitelnější místa na světě.
Více než dvě miliardy z celkové šestimiliardové populace žije v pruhu sta kilometrů od mořského pobřeží, a jsou tak vystaveny mořským bouřím, záplavám a stoupající hladině oceánů způsobené globálním oteplováním. Stovky milionů dalších lidí obývají křehká obydlí na strmých úbočích hor, v polopoušti nebo deštných oblastech, kde je všechna úroda závislá na tom, zda zaprší.
Také lidé mění všude na světě životní prostředí, a to často způsoby, díky nimž jsou pak nepříznivým účinkům klimatu vystaveny celé společnosti. To platí zvlášť pro chudé země. Rostoucí hustota obyvatelstva ve venkovských oblastech Afriky, kde roste objem zemědělské činnosti, vede k vyčerpání půdy. Když pak na jižní Afriku dopadne takové sucho jako například letos, musí o holý život bojovat miliony zubožených rolnických rodin.
Chudoba v Africe přispěla k nekontrolovatelnému šíření choroby AIDS. Výsledná kombinace klimatických otřesů a šířící se epidemie je zničující. Miliony sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, žijí se svými prarodiči, kteří jsou příliš staří a příliš slabí na to, aby jim zaopatřovali obživu. Teď přichází El Niňo, takže je navíc dost možné, že sucho bude pokračovat i v příštím roce.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za povšimnutí stojí fakt, že změny v životním prostředí se nevyskytují jen lokálně. Poprvé v historii lidská společnost podkopává životní prostředí v globálním měřítku: jejím působením dochází ke změnám klimatu, k mizení a vymírání přírodních druhů a ke znehodnocování ekosystémů.
Jedním z faktorů ovlivňujících častost a závažnost such, povodní a tropických bouří, je globální oteplování, které má rovněž na svědomí člověk a které je výsledkem spalování fosilních paliv v bohatých zemích. Také frekvence a intenzita cyklu El Niňa za posledních pětadvacet let je nejspíše důsledkem globálního oteplování. Záplavy v Číně mají podle všeho alespoň částečně na svědomí horské sněhy na Tibetské plošině, které vlivem vyšších teplot nadměrně tají.
Tato rostoucí environmenální rizika jsou komplexní záležitostí. Dopady změn životního prostředí se mohou naplno projevit až za mnoho let a může je pocítit půlka světa. Dopady mohou být ale i nepřímé. Změny v obhospodařování půdy mohou zvýšit výskyt infekčních chorob, neboť se v takové oblasti změní druhová skladba anebo způsob, jímž na sebe vzájemně působí lidé a zvířata.
Politikové takové problémy neumějí řešit, a proto environmenální rizika narůstají, aniž by docházelo k adekvátním změnám v politickém přístupu k těmto věcem. Když přijde katastrofa (jako letošní sucha nebo záplavy), nelze za chyby, které byly napáchány za několik desítek let, vinit současné politiky.
Summit v Johannesburgu má moc na tyto naléhavé problémy upozornit. I kdyby dospěl jen k několika málo konkrétním výsledkům, může prokázat svůj význam a smysl, pokud účastníci konference přijdou se třemi základními požadavky:
1. Musíme ze zasazovat o to, aby světoví politikové uznali pádné vědecké důkazy, jež dokládají nebezpečí, jaká lidstvu ze strany životního prostředí hrozí;
2. Měli bychom tyto politiky nabádat, aby více investovali do základního environmenálního výzkumu a do vývoje nových technologií, které budou zvládat rizika, jež představuje měnící se životní prostředí. Jde například o investice do výzkumu alternativních energetických zdrojů, které mohou omezit globální oteplování.
3. A za třetí bychom měli trvat na tom, aby se naši politici zavázali k širší mezinárodní spolupráci v oblasti životního prostředí, a to dříve, než nedbalá a krátkozraká politika v celé řadě zemí zcela zničí globální ekosystém.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
Poslední dobou nám příroda přímo hrozivým způsobem dává najevo svou bezmeznou sílu. Zatímco se do Johannesburgu sjíždějí světoví politici diskutovat o globálních hrozbách životního prostředí, na mnoha místech naší planety řádí sucha, povodně, obrovské lesní požáry a dokonce nové choroby. Vztah člověka k přírodě je téma staré jako lidstvo samo, ovšem tento vztah se velice komplexně mění. Nejdůležitějším výsledkem johannesburského summitu by měl být závěr, že je zapotřebí více vědeckého výzkumu a více globální spolupráce.
Povodně a sucha jsou metlou lidstva už od nepaměti, ale častost, rozsah a hospodářský dopad těchto pohrom v posledních letech stouply. V průběhu 90. let vzrostly pojistné nároky vůči přírodním katastrofám do dříve nevídaných výší, z čehož plyne, že sociální náklady na environmentální otřesy se vystupňovaly. Klimatické šoky, jako byl například intenzivní El Niňo v letech 1997-98, sehrály v nedávných hospodářských otřesech významnou roli. Indonésie, Ekvádor a celá řada dalších zemí podlehly finančním krizím let 1997-98, jež byly jedním z dopadů zemědělské krize, kterou způsobil nebývale mohutný El Niňo.
Zčásti jsou rostoucí dopady klimatu odrazem našich stroze hovořících čísel. Do velké míry díky technologickým úspěchům posledních dvou set let se lidská populace od roku 1800 znásobila sedmkrát, když v roce 1800 žilo na zeměkouli asi 900 milion lidí, zatímco dnes jich je více než šest miliard. Abychom se tedy na Zemi všichni vešli, musíme obydlovat i ta nejzranitelnější místa na světě.
Více než dvě miliardy z celkové šestimiliardové populace žije v pruhu sta kilometrů od mořského pobřeží, a jsou tak vystaveny mořským bouřím, záplavám a stoupající hladině oceánů způsobené globálním oteplováním. Stovky milionů dalších lidí obývají křehká obydlí na strmých úbočích hor, v polopoušti nebo deštných oblastech, kde je všechna úroda závislá na tom, zda zaprší.
Také lidé mění všude na světě životní prostředí, a to často způsoby, díky nimž jsou pak nepříznivým účinkům klimatu vystaveny celé společnosti. To platí zvlášť pro chudé země. Rostoucí hustota obyvatelstva ve venkovských oblastech Afriky, kde roste objem zemědělské činnosti, vede k vyčerpání půdy. Když pak na jižní Afriku dopadne takové sucho jako například letos, musí o holý život bojovat miliony zubožených rolnických rodin.
Chudoba v Africe přispěla k nekontrolovatelnému šíření choroby AIDS. Výsledná kombinace klimatických otřesů a šířící se epidemie je zničující. Miliony sirotků, jejichž rodiče zemřeli na AIDS, žijí se svými prarodiči, kteří jsou příliš staří a příliš slabí na to, aby jim zaopatřovali obživu. Teď přichází El Niňo, takže je navíc dost možné, že sucho bude pokračovat i v příštím roce.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Za povšimnutí stojí fakt, že změny v životním prostředí se nevyskytují jen lokálně. Poprvé v historii lidská společnost podkopává životní prostředí v globálním měřítku: jejím působením dochází ke změnám klimatu, k mizení a vymírání přírodních druhů a ke znehodnocování ekosystémů.
Jedním z faktorů ovlivňujících častost a závažnost such, povodní a tropických bouří, je globální oteplování, které má rovněž na svědomí člověk a které je výsledkem spalování fosilních paliv v bohatých zemích. Také frekvence a intenzita cyklu El Niňa za posledních pětadvacet let je nejspíše důsledkem globálního oteplování. Záplavy v Číně mají podle všeho alespoň částečně na svědomí horské sněhy na Tibetské plošině, které vlivem vyšších teplot nadměrně tají.
Tato rostoucí environmenální rizika jsou komplexní záležitostí. Dopady změn životního prostředí se mohou naplno projevit až za mnoho let a může je pocítit půlka světa. Dopady mohou být ale i nepřímé. Změny v obhospodařování půdy mohou zvýšit výskyt infekčních chorob, neboť se v takové oblasti změní druhová skladba anebo způsob, jímž na sebe vzájemně působí lidé a zvířata.
Politikové takové problémy neumějí řešit, a proto environmenální rizika narůstají, aniž by docházelo k adekvátním změnám v politickém přístupu k těmto věcem. Když přijde katastrofa (jako letošní sucha nebo záplavy), nelze za chyby, které byly napáchány za několik desítek let, vinit současné politiky.
Summit v Johannesburgu má moc na tyto naléhavé problémy upozornit. I kdyby dospěl jen k několika málo konkrétním výsledkům, může prokázat svůj význam a smysl, pokud účastníci konference přijdou se třemi základními požadavky:
1. Musíme ze zasazovat o to, aby světoví politikové uznali pádné vědecké důkazy, jež dokládají nebezpečí, jaká lidstvu ze strany životního prostředí hrozí;
2. Měli bychom tyto politiky nabádat, aby více investovali do základního environmenálního výzkumu a do vývoje nových technologií, které budou zvládat rizika, jež představuje měnící se životní prostředí. Jde například o investice do výzkumu alternativních energetických zdrojů, které mohou omezit globální oteplování.
3. A za třetí bychom měli trvat na tom, aby se naši politici zavázali k širší mezinárodní spolupráci v oblasti životního prostředí, a to dříve, než nedbalá a krátkozraká politika v celé řadě zemí zcela zničí globální ekosystém.