5

Matka příroda versus klimatické změny

MARRÁKEŠ – Mokřady, lesy a oceány pohlcují a uskladňují uhlík, což z nich činí životně důležitý prvek pro země usilující o naplnění cílů pařížské klimatické dohody o snížení emisí CO2. Jak jich tedy můžeme nejefektivněji využívat?

Pařížskou dohodu uzavřelo loni v prosinci 196 vlád a počátkem tohoto měsíce vstoupila v platnost. Dnes se její signatáři scházejí v marockém Marrákeši u příležitosti každoroční konference OSN o klimatických změnách. Několik akcí konaných v rámci konference se konkrétně zaměřuje na otázku, jak mohou státy využívat při naplňování svých cílů v oblasti odbourávání CO2 přírodních systémů.

Problém klimatických změn je sice obrovský, ale stejně tak je obrovská i příležitost urychlit trvale udržitelný rozvoj a zajistit lepší budoucnost pro všechny lidi na zeměkouli. V pařížské dohodě se vlády zavázaly drasticky snížit emise oxidu uhličitého, aby udržely globální oteplování pod hranicí 2°C. Drtivá většina signatářských zemí už předložila národní akční plány pro dosažení tohoto cíle a tyto plány budou postupem času stále ambicióznější.

Tyto Národně determinované příspěvky obsahují cíle v oblasti obnovitelné energie i návrhy na trvale udržitelnou dopravu, energetickou účinnost a osvětu. Kromě toho by státy měly uvažovat o přijetí takových politik, které budou lépe hospodařit s přírodním kapitálem. I samotná pařížská dohoda uznává důležitou roli přírodních ekosystémů při omezování množství uhlíku v atmosféře a vlády by tyto silné nástroje neměly zanedbávat.

Vlády budou muset podniknout kroky k ochraně stávajících ekosystémů – a také k obnově a rozšíření poškozených ekosystémů – způsoby šetrnými pro lidi. Zejména to platí o mokřadech, které zahrnují veškeré pevninské oblasti pokryté sezonně či trvale vodou – jezera, záplavová území, rašeliniště, mangrovy a korálové útesy.

Rašeliniště jsou obzvláště důležitá. Ačkoliv zaujímají jen 3% celkového povrchu zeměkoule, uskladňují dvakrát více uhlíku než všechny lesy dohromady. Rašelinné půdy se skládají z uhlíku – ve formě rozložené rostlinné hmoty –, který se hromadil tisíce let, a když se rašeliniště vysuší nebo spálí, uvolní se tento uhlík do atmosféry. Při vysušování rašelinišť se dokonce uvolní do atmosféry dvakrát více uhlíku, než kolik ho vytváří letecký průmysl.

V roce 2015 zachvátily zalesněná rašeliniště po celé Indonésii požáry, což vyvolalo celosvětové obavy, jak velké množství uhlíku se uvolnilo do atmosféry, nemluvě o dalekosáhlých zdravotních následcích. Indonéská vláda odhaduje, že jen samotné požáry a odlesňování rašelinišť představují více než 60% celkových emisí skleníkových plynů v této zemi.

Ochrana a obnova rašelinišť by mohly podstatně snížit globální emise CO2, a proto Severská rada ministrů oznámila v roce 2015 závazek chránit rašeliniště v regionu. Téměř polovina rašelinišť v severských státech již byla ztracena a poškození tohoto ekosystému se na celkových emisích uhlíku v regionu podílí z 25%.

Pařížská dohoda vstoupila plně v platnost za necelý rok. To naznačuje, že existuje globální impulz ke konkrétním krokům vedoucím k řešení příčin klimatických změn i jejich následků, jako jsou katastrofální záplavy, nedostatek vody či sucha, jež už dnes postihují řadu zemí.

Toto vědomí naléhavosti není nijak překvapivé. Podle meziagenturního orgánu UN-Water plných 90% všech přírodních rizik nějak souvisí s vodou – a se zhoršováním klimatických změn se bude jejich četnost a intenzita zvyšovat. Přírodní systémy je však mohou mírnit: mokřady fungují jako houby, které omezují záplavy a oddalují počátek sucha; mangrovy, slaniska a korálové útesy zase slouží jako nárazníky chránící před bouřkovým vlnobitím. Mokřady, oceány a pralesy toho přitom dělají mnohem více, než jen pohlcují a uskladňují uhlík; zároveň poskytují sladkou vodu a fungují jako zdroj potravy pro téměř tři miliardy lidí.

Státy mají jednotnou platformu, které mohou využívat pro budoucí úsilí o ochranu mokřadů. Ramsarská úmluva o mokřadech, mezivládní smlouva, v jejímž rámci se 169 zemí zavázalo k ochraně a trvale udržitelné správě svých mokřadů, představuje ideální nástroj, který jim pomůže dosáhnout cílů v oblasti snižování emisí CO2 a také splnit Cíle trvale udržitelného rozvoje do roku 2030.

Dlouhodobým cílem pařížské dohody je dosažení klimatické neutrality – tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů – ve druhé polovině tohoto století. Klimatická neutralita je nezbytná k udržení globálního oteplování pod hranicí 2°C. Chceme-li toho dosáhnout, musíme omezit emise natolik, aby je příroda dokázala plně a snadno absorbovat. Tak vypadal přirozený koloběh po miliony let, než započaly antropogenní klimatické změny.

Klimatické neutrality lze dosáhnout prostřednictvím politické vůle, nápaditých politik, nových zelených technologií i čistých energetických zdrojů a také přesunem mnoha bilionů dolarů do investic v trvale udržitelných ekonomických sektorech a v infrastruktuře. Kromě toho vyžaduje úspěch těchto opatření také nákladově efektivní investice do ochranářského úsilí a rozšiřování přírodního kapitálu. Pouze přírodní systémy, jako jsou mokřady a lesy, mohou skutečně garantovat úspěch – a spolu s ním i čistou, vzkvétající budoucnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.