2

Matka příroda versus klimatické změny

MARRÁKEŠ – Mokřady, lesy a oceány pohlcují a uskladňují uhlík, což z nich činí životně důležitý prvek pro země usilující o naplnění cílů pařížské klimatické dohody o snížení emisí CO2. Jak jich tedy můžeme nejefektivněji využívat?

Pařížskou dohodu uzavřelo loni v prosinci 196 vlád a počátkem tohoto měsíce vstoupila v platnost. Dnes se její signatáři scházejí v marockém Marrákeši u příležitosti každoroční konference OSN o klimatických změnách. Několik akcí konaných v rámci konference se konkrétně zaměřuje na otázku, jak mohou státy využívat při naplňování svých cílů v oblasti odbourávání CO2 přírodních systémů.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Problém klimatických změn je sice obrovský, ale stejně tak je obrovská i příležitost urychlit trvale udržitelný rozvoj a zajistit lepší budoucnost pro všechny lidi na zeměkouli. V pařížské dohodě se vlády zavázaly drasticky snížit emise oxidu uhličitého, aby udržely globální oteplování pod hranicí 2°C. Drtivá většina signatářských zemí už předložila národní akční plány pro dosažení tohoto cíle a tyto plány budou postupem času stále ambicióznější.

Tyto Národně determinované příspěvky obsahují cíle v oblasti obnovitelné energie i návrhy na trvale udržitelnou dopravu, energetickou účinnost a osvětu. Kromě toho by státy měly uvažovat o přijetí takových politik, které budou lépe hospodařit s přírodním kapitálem. I samotná pařížská dohoda uznává důležitou roli přírodních ekosystémů při omezování množství uhlíku v atmosféře a vlády by tyto silné nástroje neměly zanedbávat.

Vlády budou muset podniknout kroky k ochraně stávajících ekosystémů – a také k obnově a rozšíření poškozených ekosystémů – způsoby šetrnými pro lidi. Zejména to platí o mokřadech, které zahrnují veškeré pevninské oblasti pokryté sezonně či trvale vodou – jezera, záplavová území, rašeliniště, mangrovy a korálové útesy.

Rašeliniště jsou obzvláště důležitá. Ačkoliv zaujímají jen 3% celkového povrchu zeměkoule, uskladňují dvakrát více uhlíku než všechny lesy dohromady. Rašelinné půdy se skládají z uhlíku – ve formě rozložené rostlinné hmoty –, který se hromadil tisíce let, a když se rašeliniště vysuší nebo spálí, uvolní se tento uhlík do atmosféry. Při vysušování rašelinišť se dokonce uvolní do atmosféry dvakrát více uhlíku, než kolik ho vytváří letecký průmysl.

V roce 2015 zachvátily zalesněná rašeliniště po celé Indonésii požáry, což vyvolalo celosvětové obavy, jak velké množství uhlíku se uvolnilo do atmosféry, nemluvě o dalekosáhlých zdravotních následcích. Indonéská vláda odhaduje, že jen samotné požáry a odlesňování rašelinišť představují více než 60% celkových emisí skleníkových plynů v této zemi.

Ochrana a obnova rašelinišť by mohly podstatně snížit globální emise CO2, a proto Severská rada ministrů oznámila v roce 2015 závazek chránit rašeliniště v regionu. Téměř polovina rašelinišť v severských státech již byla ztracena a poškození tohoto ekosystému se na celkových emisích uhlíku v regionu podílí z 25%.

Pařížská dohoda vstoupila plně v platnost za necelý rok. To naznačuje, že existuje globální impulz ke konkrétním krokům vedoucím k řešení příčin klimatických změn i jejich následků, jako jsou katastrofální záplavy, nedostatek vody či sucha, jež už dnes postihují řadu zemí.

Toto vědomí naléhavosti není nijak překvapivé. Podle meziagenturního orgánu UN-Water plných 90% všech přírodních rizik nějak souvisí s vodou – a se zhoršováním klimatických změn se bude jejich četnost a intenzita zvyšovat. Přírodní systémy je však mohou mírnit: mokřady fungují jako houby, které omezují záplavy a oddalují počátek sucha; mangrovy, slaniska a korálové útesy zase slouží jako nárazníky chránící před bouřkovým vlnobitím. Mokřady, oceány a pralesy toho přitom dělají mnohem více, než jen pohlcují a uskladňují uhlík; zároveň poskytují sladkou vodu a fungují jako zdroj potravy pro téměř tři miliardy lidí.

Státy mají jednotnou platformu, které mohou využívat pro budoucí úsilí o ochranu mokřadů. Ramsarská úmluva o mokřadech, mezivládní smlouva, v jejímž rámci se 169 zemí zavázalo k ochraně a trvale udržitelné správě svých mokřadů, představuje ideální nástroj, který jim pomůže dosáhnout cílů v oblasti snižování emisí CO2 a také splnit Cíle trvale udržitelného rozvoje do roku 2030.

Dlouhodobým cílem pařížské dohody je dosažení klimatické neutrality – tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů – ve druhé polovině tohoto století. Klimatická neutralita je nezbytná k udržení globálního oteplování pod hranicí 2°C. Chceme-li toho dosáhnout, musíme omezit emise natolik, aby je příroda dokázala plně a snadno absorbovat. Tak vypadal přirozený koloběh po miliony let, než započaly antropogenní klimatické změny.

Fake news or real views Learn More

Klimatické neutrality lze dosáhnout prostřednictvím politické vůle, nápaditých politik, nových zelených technologií i čistých energetických zdrojů a také přesunem mnoha bilionů dolarů do investic v trvale udržitelných ekonomických sektorech a v infrastruktuře. Kromě toho vyžaduje úspěch těchto opatření také nákladově efektivní investice do ochranářského úsilí a rozšiřování přírodního kapitálu. Pouze přírodní systémy, jako jsou mokřady a lesy, mohou skutečně garantovat úspěch – a spolu s ním i čistou, vzkvétající budoucnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.