DENVER – Nedávná prognóza ministra obrany USA Roberta Gatese o „ponuré“ a „pochmurné“ budoucnosti NATO vyvolala rozsáhlé diskuse, ale možná že se ještě ukáže jako optimistická. Jak začíná být zřejmé, červen na nejisté cestě aliance představuje další milník: její operace v Libyi už svou délkou překonala operaci v Kosovu před 12 lety. V roce 1999 se srbský prezident Slobodan Milošević po 78 dnech vzdal, kdežto libyjský plukovník Muammar Kaddáfí teprve ke svému poznání musí dojít – a vlastně může dojít ke špatnému poznání.
V těch z nás, kdo jsme se angažovali v kosovské krizi, vyvolává libyjská intervence pocit déjà vu. Ve vzdušném prostoru Srbska a Kosova letouny NATO útočily na jeden cíl za druhým ne proto, aby podpořily osvobození území nebo pokročily ve strategické bombardovací kampani, ale spíš aby přinutily Miloševiće změnit názor. Jistěže, ve dnech následujících po zahájení kampaně se jako zdůvodnění přidala snaha zbavit Miloševiće prostředků k uskutečňování „etnického čištění“, ale skutečným záměrem bylo přesvědčit ho, že jednotky NATO musí nechat vstoupit do Kosova. Šlo o klasický případ nesouladu mezi strategií a uskutečňovanou politikou.
Žádná válka se neobejde bez řádky mylných předpokladů a ani kosovská kampaň se bez nich neobešla. Zřejmě nejvýznamnějším byl nezapomenutelný – leč chybný – názor, že Milošević se vzdá po několika dnech bombardování. Namísto toho se jako nejen vůdce za takových okolností ukryl do bunkru, a to jak obrazně, tak doslova, kde zůstával a mnoho nekomunikoval. Plánovači NATO se mezitím snažili určit cíle, které by mu buď vzaly prostředky k etnickému čištění, anebo jej – to častěji – přiměly ke změně postoje.
DENVER – Nedávná prognóza ministra obrany USA Roberta Gatese o „ponuré“ a „pochmurné“ budoucnosti NATO vyvolala rozsáhlé diskuse, ale možná že se ještě ukáže jako optimistická. Jak začíná být zřejmé, červen na nejisté cestě aliance představuje další milník: její operace v Libyi už svou délkou překonala operaci v Kosovu před 12 lety. V roce 1999 se srbský prezident Slobodan Milošević po 78 dnech vzdal, kdežto libyjský plukovník Muammar Kaddáfí teprve ke svému poznání musí dojít – a vlastně může dojít ke špatnému poznání.
V těch z nás, kdo jsme se angažovali v kosovské krizi, vyvolává libyjská intervence pocit déjà vu. Ve vzdušném prostoru Srbska a Kosova letouny NATO útočily na jeden cíl za druhým ne proto, aby podpořily osvobození území nebo pokročily ve strategické bombardovací kampani, ale spíš aby přinutily Miloševiće změnit názor. Jistěže, ve dnech následujících po zahájení kampaně se jako zdůvodnění přidala snaha zbavit Miloševiće prostředků k uskutečňování „etnického čištění“, ale skutečným záměrem bylo přesvědčit ho, že jednotky NATO musí nechat vstoupit do Kosova. Šlo o klasický případ nesouladu mezi strategií a uskutečňovanou politikou.
Žádná válka se neobejde bez řádky mylných předpokladů a ani kosovská kampaň se bez nich neobešla. Zřejmě nejvýznamnějším byl nezapomenutelný – leč chybný – názor, že Milošević se vzdá po několika dnech bombardování. Namísto toho se jako nejen vůdce za takových okolností ukryl do bunkru, a to jak obrazně, tak doslova, kde zůstával a mnoho nekomunikoval. Plánovači NATO se mezitím snažili určit cíle, které by mu buď vzaly prostředky k etnickému čištění, anebo jej – to častěji – přiměly ke změně postoje.