0

NATO musí být zachráněno

Pokud si někdo myslel, že NATO - toto nejúspěšnější vyjádření transatlantické solidarity - nalezlo po rozvratné irácké krizi novou soudržnost, pak by měl navštívit sídlo aliance. Jistě, istanbulský summit se na konci června blýskl pozlátkem harmonie a sídlo NATO jako obvykle zaměstnává samo sebe četnými schůzkami dnes již šestadvaceti národních delegací i bezpočtu výborů a chrlí hromady potištěného papíru. Něco podstatného tu však schází: duch NATO. Mnoho, ne-li většina členských zemí již nepokládá NATO za středobod svých národních zájmů.

Jak uvádí jeden vysoký představitel, aliance je jako staré a otlučené auto, které si člověk ponechá tak dlouho, dokud bude fungovat, ale jehož se zbaví, jakmile začnou být opravy příliš nákladné. Ono staré vozidlo se dá stále ještě upotřebit: vede přibližně 6 000 vojáků v Afghánistánu, zajišťuje křehkou bezpečnost v Kosovu a mohlo by - jak NATO v červnu rozhodlo - přijít k užitku při výcviku iráckých sil. Stále je příjemné mít NATO po ruce. Avšak s výjimkou těch, kteří se k němu teprve nedávno připojili, se jen málo vlád na obou stranách Atlantiku obává větší katastrofy v případě, že by začalo zlehka uvadat.

Právě toto, a nikoliv roztržka mezi hlavními spojenci ohledně války v Iráku, je příčinou hluboké krize, v níž se dnes nejstarší a nejúspěšnější aliance moderního světa nachází. Politické různice v otázce amerického dobrodružství v Iráku sice krizi zjitřily, ale zároveň zatemnily její skutečnou příčinu.

To vysvětluje, proč USA ani jejich evropští protivníci či stoupenci nikdy neusilovali o důkladnou diskusi o irácké operaci v Radě NATO, a to před válkou v Iráku, během ní ani po ní - uvědomovali si, že jejich stanoviska jsou již příliš odlišná, než aby se dala uvést v soulad. Z téhož důvodu se ani přes současné skromné úsilí aliance pomoci Spojeným státům při snaze o stabilizaci Iráku nepodaří slepit NATO zpátky.