7

Návrat do muslimského Domu moudrosti

GUILDFORD – Muslimské vlády vědí, že hospodářskému růstu, vojenské moci a národní bezpečnosti velmi prospívají technické pokroky. Mnohé z nich v posledních letech výrazně zvýšily financování vědy a vzdělávání. Přesto v očích mnoha pozorovatelů – zejména na Západě – muslimský svět stále zůstává od moderní vědy raději odtržen.

Skeptici se úplně nemýlí. Země s muslimskou majoritou vynakládají na výzkum a vývoj v průměru méně než 0,5 % svého HDP, přičemž ve vyspělých ekonomikách je to pětinásobek. Mají také méně než deset vědců, inženýrů a techniků na tisíc obyvatel, oproti celosvětovému průměru dosahujícímu čtyřiceti – a ve vyspělém světě 140. Navíc i tato čísla zmírňují rozsah problému, který se tolik netýká finančních výdajů ani zaměstnávání výzkumníků jako spíše základní kvality produkované vědy.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Jistěže, člověk by neměl kritikou příliš ukvapeně cílit pouze na muslimské země; i na údajně „osvíceném“ Západě pohlíží znepokojivě velká část populace na vědu s podezřívavostí či strachem. Přesto platí, že v mnoha částech muslimského světa stojí věda před ojedinělou výzvou; je považována za sekulární, ne-li ateistický konstrukt Západu.

Na vynikající příspěvky k vědě, o něž se před tisíci lety zasloužili islámští badatelé, zapomnělo příliš mnoho muslimů – anebo se o nich nikdy ani nedozvěděli. Moderní vědu nepovažují za lhostejnou či neutrální vůči islámské nauce. Někteří význační islámští autoři dokonce tvrdí, že vědecké disciplíny jako kosmologie ve skutečnosti soustavu islámské víry podrývají. Podle muslimského filozofa Osmana Bakara se věda dostává pod palbu proto, že „se snaží vysvětlit přírodní jevy bez odkazu na duchovní či metafyzické příčiny, ale naopak pouze ve smyslu přirozených či materiálních příčin“.

Bakar má samozřejmě naprostou pravdu. Snaha vysvětlit přírodní jevy bez pomoci metafyziky je přesně podstatou vědy. Na její obranu ale stěží vymyslíme lepší argument než ten, který před bezmála přesně tisíci lety předložil perský muslimský polyhistor 11. století Abú Rajhán al-Birúní. „Je to obecně poznání, o něž usiluje výhradně člověk, a to pro poznání samé, protože jeho získávání je vskutku rozkošné a vůbec se nepodobá radostem kýženým od jiných úsilí,“ napsal al-Birúní. „Neboť nelze působit dobro ani se vyhýbat zlu jinak než poznáním.“

Naštěstí by dnes souhlasil rostoucí počet muslimů. Vzhledem k napětí a polarizaci mezi islámským světem a Západem navíc není divu, že mnohé rozhořčuje, když jsou obviňováni z kulturní či intelektuální nepřipravenosti konkurovat ve vědě a technice. Ostatně právě to je důvod, proč vlády napříč muslimským světem strmě zvyšují rozpočty výzkumu a vývoje.

Hasit problém penězi ale není všelék. Vědci samozřejmě požadují adekvátní financování, ale ke globální konkurenční schopnosti je zapotřebí víc než jen blyštivé nejnovější vybavení. Je třeba zabývat se celou infrastrukturou výzkumného prostředí. To znamená nejen zajistit, aby laboratorní technici rozuměli tomu, jak mají používat a udržovat zařízení, ale také – a to je mnohem důležitější – pěstovat svobodu myšlení, skepticismus a odvahu klást neortodoxní otázky, na nichž vědecký pokrok závisí.

Má-li se muslimský svět opět stát centrem inovací, je užitečné připomínat si islámský „zlatý věk,“ který od osmého století přetrval dlouho do století patnáctého. Na rok 2021 například připadne tisícileté výročí zveřejnění Velké optiky od Ibn al-Hajthama, jednoho z nejvýznamnějších textů v dějinách vědy. Al-Hajthamovo dílo, napsané víc než 600 let před narozením Isaaca Newtona, se všeobecně pokládá za jednu z nejstarších ukázek moderní vědecké metody.

K nejproslulejším intelektuálním ohniskům oné doby patřil bagdádský Dům moudrosti, tehdy největší depozitář knih na světě. Historici se sice hašteří, jestli taková akademie skutečně existovala a jakému účelu sloužila, ale tyto dohady jsou méně důležité než symbolická moc, jíž se v islámském světě stále těší.

Když lídři zemí Perského zálivu hovoří o svých vizích, že s vynaložením mnoha miliard dolarů vybudují nový Dům moudrosti, nezajímá je, jestli ten původní byl jen skromnou knihovnou, již jakýsi chalífa zdědil po otci. Chtějí oživit ducha svobodného bádání, který se z islámské kultury vytratil a který je naléhavě zapotřebí vzkřísit.

K dosažení tohoto cíle je nezbytné překonat náročné překážky. Řada zemí neobvykle velkou část financování výzkumu zaměřuje na vojenskou techniku, což je jev vycházející spíš z geopolitiky a probíhajících tragédií na Blízkém východě než z touhy po ryzím poznání. Nejnadanějším mladým vědcům a technikům v Sýrii zaměstnávají mysl naléhavější věci než základní výzkum a inovace. A jen málokdo v arabském světě pravděpodobně pohlíží na pokroky íránské jaderné techniky se stejnou vyrovnaností jako na rozvoj malajsijské softwarové branže.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Je nicméně důležité si uvědomit, jak mnoho by muslimské země mohly lidstvu přinést opětovným tříbením ducha zvídavosti, který je mízou vědeckého bádání – ať už směřujícího k úžasu nad božím dílem anebo k prosté snaze porozumět věcem tak, jak jsou.

Z angličtiny přeložil David Daduč